5 knih, které jsem letos nedočetla

old-books-436498_640Přiznávám se. Občas se mi to stane: knihu rozečtu, ale už nedočtu. Někdy je to tím, že ji musím vrátit dřív, než ji stihnu celou přečíst. Ale někdy ji prostě jen odložím. V posledním roce se mi to stávalo až moc často. Víc si vybírám a jen tak něco mě nechytne.

Velkou roli v tom hraje momentální nálada. A taky kniha, kterou jsem četla jako poslední. Když mě něco skutečně dostane, nastavím si tím laťku na další čtivo. A jen tak něco ji pak nepřeskočí. Stalo se mi to třeba poté, co jsem za noc shltala Vysvobození od Dickeyho, nebo poté, co mi Ondřej Netík osobně přečetl povídku Kelpie (mimochodem, zrovna vyšla ve sborníku Hry s příběhem), což pro mě byly naprosté WAU zážitky.

Začíná se mi líbit drsný pohled na svět, jako mají právě tyto dvě uvedené knihy. A taky úsečný styl Cormaca McCarthyho nebo to, jak se bojím u čtení Stephena Kinga. Hrdinové, kteří čelí svému strachu, drsné přírodě nebo nemilosrdným pronásledovatelům.

Když se mi potom dostane do ruky rozvláčná kniha plná pocitů a hrdinů, kteří mají pořád sami se sebou nějaký problém, i když vlastně žádný skutečný problém nemají, nedávám to. Z knih o citech v poslední době obstála jenom Murakamiho Na jih od hranic, na západ od slunce. Možná i proto, že je tak tenká.

A tak jsem se postupně rozhodla nedočíst hned několik poměrně tlustých knih. Tím dlouhým úvodem ale chci zdůraznit, že to nejspíš vůbec nejsou špatné knihy – jen mi zrovna teď nesedly do mého současného vkusu a nálady a já se je rozhodla třeba po padesáti stránkách a ujištění se, že dál to bude pořád stejné, odložit a nedočíst. Alespoň prozatím.

A které to byly?

Kateřina Dubská: Člověk Gabriel

Kateřinu Dubskou jsem trochu paradoxně zaregistrovala až při letošních volbách – kandidovala v mém kraji za Zelené. Díky tomu jsem se dozvěděla sympatickou informaci, a to, že má malý ekostatek v Bílých Karpatech. Svou lásku ke krajině prý přenáší do svých knih, podobně, jako to chci jednou zkusit i já.

Bez těch voleb a těch eko-věcí kolem bych si ale jen těžko našla cestu, protože její v současnosti nejvíc ceněný román s názvem Dcery pojednává (prý) o silných ženách a slabých mužích jednoho rodu. A rodové ságy nejsou můj šálek kávy (trpěla jsem i u první poloviny Těla a krve od Cunninhgama, než se to pořádně rozjelo, i když je to bezesporu dokonale napsaný román, a navíc kraťoučký).

Zkusila jsem tedy knihu Člověk Gabriel, už jen proto, že jeho děj předchází Dcerám. Jenomže kniha mi vůbec nesedla – i přesto, že mám k Romům, kteří jsou hlavními hrdiny románu, docela pozitivní vztah (mám za sebou pár semestrů romistiky a romštiny, nepovinně) a jejich nevázaný život je mi skoro sympatický.

Jenomže mě postupně víc a víc štvalo, že ti chlapi nejednali jako chlapi, že si sáhodlouhými dialogy vysvětlovali, jak se mají rádi (jasně, možná, že romští chlapi takhle jednají, nevím), co čím kdo myslel, co cítí ke své matce a podobně.

Z každé stránky na mě křičelo: psala to žena! Je to psané ženským pohledem! Ne že by mi vadil nějak všeobecně. Jen tady – protože děj byl psaný pohledem muže, Gabriela. Kdyby si autorka raději vybrala pohled třeba Gabrielovy matky, asi bych to ocenila víc. Ale stejně bych to neměla chuť číst. Kdyby to aspoň nebylo tak dlouhé!

Petra Soukupová: Pod sněhem

A další tlustá kniha psaná pohledem ženy o ženách jednoho rodu. Matce a jejích třech dcerách. Tuto knihu jsem prošla (prolistovala) nakonec skoro celou, protože jsem nemohla uvěřit, že to fakt pokračuje pořád tak, jak to začalo.

Ublížená (frustrovaná? znuděná?) matka, zamindrákovaná dcera… vlastně dcery, všechny tři, jedna se cítí tlustá, druhá nemá chlapa, třetí zase má chlapa… Co to řeší? Nebo vlastně neřeší? Neřeší nic, jen si stěžují! Asi to je ze života a je to skutečný přístup skutečných žen, ale proč o tom číst?

Proč číst o něčem, co – bohužel – potkávám kolem sebe skoro každý den? Proč raději nečíst o ženě, která ten život nevzdala a hecla se a něco hezkého našla – nebo taky ne, ale prostě neseděla na prdeli jako ta většina? A nebo třeba o něčem úplně jiném? Ne, děkuji, i kdyby ta kniha byla napsaná mistrovským slohem, toto téma je pro mě naprosto pasé.

Michel Houellebecq: Platforma

Toto je trochu výjimka. Vůbec to není kniha plná (po)citů, spíš naopak. Je o citově vyprahlém muži v citově vyprahlém světě. Je plná sarkasmu a cynismu a erotických scén (k nimž jsem se ale neprokousala). Začátek byl spíš sociální sondou do života konzumem znuděných čtyřicátníků. Mužů bez vize a bez cíle, kteří bloumají životem a občas narazí na nějaké to vzrůšo. Většinou v podobě sexuálního zážitku.

Tak trochu mi to připomnělo Bondyho Bratry Ramazovy (hlavně negativním vztahem syna k otci), jenomže Bondy je miláček a každé jeho slovo mi sedí jak prdel na hrnec. Tady to občas taky sedělo, ten popis společnosti je asi hodně realistický (bohužel), ale opět: chci číst o někom, kdo nebloumá, ale jde si za svým. Prožívá skutečné dobrodružství, ne jen náhodné sexuální povyražení. Takže odloženo, i když z těchto pěti knih je to první kandidát na to, abych se k tomu někdy zkusila vrátit. Nebo aspoň k jiné knize od tohoto kontroverzního autora.

Vilma Kadlečková: Mycelium I – Jantarové oči

První kniha úspěšné série Mycelium, oceněná Akademií sci-fi, fantasy a hororu jako „Kniha roku“ a „Nejlepší původní česká nebo slovenská kniha“ za rok 2013. To přece musí být něco pro mě! Jenže není. Odradil mě už začátek, kdy se na svět argenitu díváme očima agnostika Lucase.

Ano, i mě vždy fascinovaly jiné světy, nebo jiné historické epochy/ kulturní oblasti, ale to, co mě na nich fascinovalo úplně nejvíc, bylo líčení jejich náboženství, mytologie, ideologie. Proto jsem studovala religionistiku. Proto k mým nejoblíbenějším knihám patří Duna (a Fremeni), Les mytág a Levá ruka tmy.

Jenže tady, když se k nějakému náboženství dostaneme, jím očima hlavní postavy pohrdáme a ignorujeme je. To, co mohlo být skvělé a zajímavé, je ušlápnuté. A nezlepší se to ani později. Specialitou textů Vilmy Kadlečkové je, že se čtenáři prostě nic nevysvětluje, neodhaluje a nelíčí.

Ne že by to bylo špatně. Jen pro mě to je, jako kdyby mi slíbili film s Deppem v hlavní roli, a já bych se někde ve druhé půlce dočkala jedné jeho repliky. A ještě by mu přitom dali na obličej masku…

Daniela Hodrová: Točité věty

Knížka oceněná Magnesií Literou, psaná symbolickým jazykem plným kulturních odkazů, která má pouze samá skvělá hodnocení? Kniha, která je prý „závažnou výpovědí o metafyzických úzkostech dnešního člověka a dost možná i jistým lékem, daným autorčiným širokým, komparativním rozhledem, jehož šíře překonává její předešlé romány a tvoří ukotvující kontrapunkt proti opojnému stylu a větvící se a točivé výstavbě románu“? To už by přece měl být můj šálek čaje!

Jenže není. Možná mi tam ten „opojný styl“, ve kterém hraje hlavní roli nějaký příběh, moc a moc chybí. Možná je to jen a pouze tím, že jsem v té době byla unavená, pořád jsem měla o čem přemýšlet a v literatuře jsem hledala spíš oddychový výlet do jiných světů – a tahle kniha je prostě náročná na čtenářovu pozornost.

A možná, že na ni prostě nemám. Já? Cože? Miluju všechny ty odkazy na dávné báje, jako jsou třeba v Sandmanovi, miluju Bondyho filozofování a hluboký ponor do psychologie a prožívání postav, jaký jsem našla u Ondřeje Netíka. Mně přece náročná literatura nevadí. Jen tady jsem se zasekla už na první stránce. Prostě jsem měla pocit, že vůbec nechápu, co čtu. Vážně.

Dlouhé „točité věty“, které se po spirálách odtáčí od tématu k tématu, od praní prádla k nějaké asi moc chytré filosofické narážce… Já nevím, prý to je to nejlepší, co tu bylo minulý rok napsáno a vydáno, ale asi bych se na to musela nějak speciálně soustředit, abych to ocenila. Zatím se to jen tak protočilo kolem a nic to nezanechalo.

G090021

Četli jste některou z těch pěti knih?

A dočetli jste?

Máte i vy nějaké svoje nedočtené knihy?

 G090021

Image copyright: CCO, Michal Jarmoluk

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!

Co na to říkají ostatní?

Připoj se k diskusi

2 replies to “5 knih, které jsem letos nedočetla”

  1. Petr Kavan says:

    Četl jsem Mycelium, a je to běh na dlouhou (delší) trať. Lucas sice mimozemským náboženstvím navenek pohrdá, ale ve skutečnosti je jím oslovován daleko víc, než si sám je ochotný připustit. V pozdějších dílech zjišťuje jak moc ho össenská víra láká, navzdory vší její krutosti a nelidskosti.Holt v první půlce prvního dílu šestidílné románové ságy k žádnému velkému vývoji ještě nedošlo.

    1. Lenny Kavalirova says:Author

      Možná se k tomu ještě vrátím, možná jsem měla jen příliš velká očekávání, která se nenaplnila. Ale jinak nesouhlasím – četla jsem Dunu a rozhodně jsem neměla po prvních stránkách chuť ji odložit. Četla jsem Enderovu hru a těšila jsem se z každé věty. Četla jsem Les mytág a byla jsem uchvácená a úplně mi to změnilo pohled na svět. V Myceliu mi prostě chybí to něco, co by mě oslovilo a přitáhlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *