Bohové starověkých Keltů

lord_of_wild_things_by_thatoddowl-d5b4y8n

Jak jsem slíbila v článku o náboženství Keltů, přináším pokračování čtení o tomto starobylém etniku. Tentokrát vám chci přiblížit bohy, které uctívali a kterým nabízeli svoje oběti. Jsou asi méně známí než bohové Germánů Thór a Ódin, ale jsou úplně stejně zajímaví. Keltští bohové mají blíž k zemi a přírodě, jsou původnější a syrovější. A jsou ambivalentní – nemají jasně vymezené pravomoce ani povahy, mohou být tedy zároveň válečníci i léčitelé. Podobně jako hinduistický Šiva mohou život dávat i brát…

Předkové Keltů vyznávali animismus nebo animatismus – to znamená, že věřili, že lidé, zvířata, stromy a třeba i skály mají duši nebo možná určitou duchovní moc. Uctívali Velkou Matku, zvířecí předky (totemismus), přírodní síly a významné mrtvé předky (kult héróů). Všechny tyto prvky zůstaly v keltském polyteismu jako relikty (pozůstatky), které se projevovaly např. uctíváním pramenů, hor, stromů a zvířat nebo silným kultem bohyně-Matky.
Nejznámější a nejstarší je kult „Matky bohů“ Dan (Danu, Modron) – bohyně země a plodnosti, prakeltská bohyně z doby, kdy se keltské etnikum vyvíjelo v horním Podunají (Dan – Dunaj), strážkyně mateřského práva, matka Dagdy. Jinde byly uctívané triády bohyní-matek, ochránkyní mateřství, plodnosti. Byly zobrazovány jako tři staré ženy s košíky plnými plodů, měsícem a dalšími atributy.

Mimo toho je pro keltské náboženství charakteristické, že (alespoň zpočátku) neexistoval centrální kult. Keltové z různých oblastí a různých časových období uctívali různé místní podoby božstev, nebo i zcela místní božstva – např. u pramenů řeky Seiny byla uctívaná bohyně Séqana, léčitelka. U dalších pramenů nebo řek byly podobně uctívané bohyně Sirona, Covertina, Visuna, Niskai, Arduinna, Rosmerta, Sul (horský pramen v Bathu) ad.

Z původní roztříštěnosti se vyvinul celokeltský panteon (což znamená, že tyto bohy uctívala většina Keltů) v čele s trojicí bohů: Taranis, Teutates a Esus. Někdy jsou zobrazovaní jako trojjediný trojhlavý bůh; byli jim přinášeny lidské oběti (viz minulý článek). Původně šlo pravděpodobně o nejvyšší kmenové bohy důležitých keltských kmenů. Protože keltské bohy známe hlavně z interpretací Římanů, zajímá nás také, se kterým známým bohem si je Římané ztotožnili.
Taranis byl nebeský bůh, vládce hromu (taran) a blesků, který sesílá krupobití ničící úrodu. Oběti byly upalovány – kult ohně. Byl zobrazován s palicí/kladivem (hrom), kolem s loukotěmi (slunce), v koňské podobě, jeho zvířetem byl býk, symbol spirála. Uctíván byl zvl. kmenem Haeduů (Aedui, kmen z dnešní Francie s centrem v Bibracte). Římané ho ztotožňovali s Jupiterem.
Teutates (to je ten, kterého vzýval Asterix „u Tutatise“) byl ochranný bůh války, pán kmene, soudce padlých bojovníků, který naučil lidi řemeslům a obchodu. Na jeho počest sbírali jmelí z dubů. Věřili, že přináší plodnost a blahobyt, byl spojen s věštěním a magií (zobrazován na zbroji pro ochranu), jeho zvířetem byl beran, kanec a lev; jeho oběti byly utopeny ve vodě. Byl kmenovým bohem Arvernů (střední Francie, region Auvergne), podle Římanů byl totožný s Merkurem nebo Marsem.
Esus byl bůh stromů, větru a války. Odpovídal za zajištění plodnosti a za bohatství. Jeho symbolem je kanec. Oběti byly oběšeny na stromě.

Z dalších bohů uvedu ty nejznámější:

Cernunnos byl zobrazovaný s jeleními parohy na hlavě, sedící, s torquesem (nákrčníkem). Byl to bůh života a smrti, vládce lesních duchů. Je pravděpodobné, že měl blízko k řeckému Panovi, a že jejich podoba byla podkladem pro křesťanskou myšlenku „rohatého lesního ďábla“.
Ogmios – průvodce mrtvých, bůh války a královské moci, bůh řečnického umění, byl zobrazován jako stařec s kyjem lukem, oblečený do lví kůže, který táhne za sebou zástup radostných lidí na tenkých zlatých řetízcích – v tom se zobrazuje keltská víra v účinnost mluveného slova, básnické řeči a zaklínadel. Uctíván byl zvl. v Galii, ztotožněn s Herkulem.
Ogma – spojoval válečné řemeslo a básnictví (jednou tváří se usmívá, druhou se mračí). Vlastní kouzelnou harfu. Syn Eladena (bůh vědeckých a básnických znalostí a dovedností) a Etan (učená básnířka a jasnovidka). Byl uctíván v Irsku.
Belenos – bůh slunce, světla, ohně, umění, lékařství. Ztotožněn s Apollónem.
Sucellus – bůh ohně, kovářství, bohatství, ztotožněn s Plutem, jeho průvodkyní je bohyně domácností, úrody a bohatství Nantosuelta.
Epona – bohyně koní, jezdců a pocestných, chtonická bohyně země, podobně jako walleská Rhiannon.

Keltové neměli jasně stanovenou hranici mezi bohy a lidskými hrdiny – polobohy. Příkladem může být Lugh – patron rolníků, řemeslníků, umění a válečných ctností, bůh města Lugdunum (Lyon), kde se 1. srpna konala oslava Lugnasadu, ztotožněn s Merkurem. Lughovi se věnují keltské mýty z irského mytologického cyklu. Podle nich byl Lugh syn Ciana z Tuatha Dé Dannanů a Eithlin z rodu Fomoriů, tedy dvou mýtických lidských pokolení. Vlastnil magické artefakty, jinde zase už jako bůh pomáhal hrdinům. O Lughovi se podrobněji rozepíšu v některém dalším článku.

Mimo bohů v lidské podobě Keltové uctívali i posvátná zvířata: jelena (průvodce duší mrtvých, posel obnovy), kance (síla a odvaha), býka (kult Deiotarose, božského býka v Galatii), koně, kozla, berana (spojen s plodností a svákem Beltine), hada (symbol opakování a obnovy, falický symbol), psa, havrana (spojen s božstvy smrti a bitvy), jeřába (posel ročních období), labuť, holuba, orla a kohouta (zrození nového dne)

V gallo-římském období byli někteří bohové ztotožněni s římskými nebo byli uctívaní ve smíšené podobě, jako např. Sulisa Minerva (chrám v Bathu v Anglii), Antenocitikus (chrám v Benwellu v Anglii), Apollón Grannus ad. Také začali být uctívaní noví bohové: Abnoba (bohyně lesů a řek), Alisanos (bůh země), Icauna (říční bohyně), Nehalennia (bohyně mořeplavců), Nemetona (bohyně posvátných hájů), Rudiobus (bůh koní).

V pozdní ostrovní fázi byli uctíváni bozi chtoničtí (Arianrhod, Donn, Hern), váleční (Badb, Camulos, Gwydion, Neit) a plodnostní (Banbha, Eriu, Modron).

Od 4. století se mezi Kelty začalo šířit křesťanství. O jeho přijetí Kelty se zasloužil sv. Martin z Tours (316-397), sv. Patrik (380-461) a sv. Augustin z Canterbury (540-604). Keltská podoba křesťanství byla opravdu jedinečná a v 7. a 8. st. se úspěšně šířila Evropou (např. sv. Kolumbán). O tom ale až zase někdy jindy…

Prameny

Bauerová, Anna. Zlatý věk Keltů v Čechách. Praha: Mladá fronta 2004
Eliade, Mircea. Dějiny náboženského myšlení II. Praha: Oikoymenh 1995
Filip, Jan: Keltská civilizace a její dědictví. Praha: Academia (4. vydání) 1994
Podborský, Vladimír. Náboženství pravěkých Evropanů. Brno: FF MU 2006
Vlčková, J. Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri 2002

Wikipedia: Keltský polyteismus.

Image copyright: thatoddowl by DeviantArt

(tento článek si přečetlo 3 357 čtenářů, v tuto chvíli se na něj dívá 1 z vás)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>