Na cestě: Cena vánočního stromečku

Jaká je skutečná cena vánočního stromečku? Přemýšlela jsem nad touto zdánlivě primitivní (a možná i divnou) otázkou. Kolik dneska stojí vánoční stromky? Stojí peníze, a ne úplně málo peněz (ty nejlevnější pod 300 korun, velké jedličky až 1000 korun), protože neplatíme zdaleka jenom samotný stromek. Tím kouskem dřeva bysme ani nezatopili.

Platíme práci lidí, kteří stromek zasadili a několik let se o něho starali, aby rostl pěkně rovně a rychle a aby ho nic nepoškodilo, hnojiva a pesticidy, díky kterým vyrostl, práci dalších lidí, kteří ho uřízli a naložili, benzín do auta, které ho odvezlo, a dalších lidí, kteří stáli v takové té ohrádce ve městě, balili stromky do sítí a vyměňovali je za naše peníze. Platíme toho ještě víc. Ale hlavně platíme za ten luxus mít doma stromek a věšet na něj baňky. Vážně?

Já vím. Věci mají svou cenu a tohle všechno je potřeba zaplatit, pokud si ten luxus chceme dopřát. Já vím, peníze jsou energie a musí proudit, na co je taky hromadit a schovávat. Jenomže pro mě jsou peníze energie, kterou jsem vyměnila za jinou energii – svoji práci, svoji kreativitu a hlavně za svůj čas. Velmi přesně si můžu spočítat, kolik času bych za jeden takový stromek musela směnit.

Můj čas. Náš čas – čas, který nejsem se svými nejbližšími (i když často pracuju i doma a i když dělám v poslední době práci, která mě naplňuje, kde se realizuju a tak – to je ale na jiné povídání). O skutečné ceně času moc pěkně vypráví jeden příběh, který mě donutil k zamyšlení. Ve stručnosti v něm jde o to, že se malý chlapec ptá maminky, kolik si vydělá za hodinu své práce, a jestli by s ním zůstala o hodinu víc doma, kdyby jí ty peníze mohl dát.

No a tak jsme si letos řekli, že nepůjdu na X hodin někam „do práce“, kde bych vydělala peníze na luxus vánočního stromku, který bych koupila a donesla domů, ale že těch X hodin raději strávím s rodinou. Vzala jsem L. a prcka a vyrazili jsme na vycházku do nádherně zamlženého lesa, kde jsme po pár kilometrech objevili kupku ještě skoro čerstvého chvojí, které tam bylo ponechané svému osudu.

Popadli jsme každý pár větví(ček) a vyrazili zpátky domů. Cestou jsme si zpívali „Tři skřítci jdou lesem“ z naší oblíbené Cesty z města a povídali si o tom, co dalšího spolu chceme podniknout. Doma jsme ze dvou největších větví svázali něco, co připomíná stromeček, z menších udělali okolo křoví a další rozmístili po bytě jako voňavé dekorace.

Prcek je z toho všeho nadšený stokrát víc než z nudného kupovaného stromku. Možná i proto, že by byl vypěstovaný na nudných plantážích, hnojený průmyslovými hnojivy a stříkaný pesticidy, takže je z toho průmysl podobný „pěstování“ jídla ve velkochovech. Nemá to ducha. Ničí to krajinu (pokud chcete polemizovat, zkuste mi říct, jak byste byli nadšení, kdyby vám takovou plantáž udělali někde, kde jste to doteď měli v přírodě rádi).

Zato naše větve přímo z lesa v sobě „něco“ mají – podle prcka je to smrkový ent, kamarád, který s ním teď sdílí jeho pokojík. Já v něm vidím sedícího Cernunna, keltského boha divočiny, i s těmi parohy na hlavě. Opravdového ducha lesa. Nebo je to možná v tom společném zamlženém výletě? Nevím. Každopádně máme naprosto originální vánoční stromeček a o několik hodin víc strávených společně.

Už se mi nechce platit za věci, které nepotřebujeme.

3 stromečky

Stromky z plantáží jsou nuda. Na smrkového enta prostě nemají.

Krásné vánoční svátky vám všem!

Dál si přečtěte:

Na cestě – úvod k této rubrice

Image copyright: unknown artist

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!

Chci napsat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *