Dějiny literatury: Čína – doba Letopisů

V knihách dějepisu se pro tuto dobu používá spíš označení „období Jar a podzimů„, které je odvozené od názvu kroniky Letopisy jar a podzimů nebo zkráceně Letopisů. Editorem této kroniky byl podle tradice významný filozof a reformátor Konfucius (551–479 př. l.). Abych zdůraznila význam literatury pro tuto dobu, označuju ji zkráceně jako dobu Letopisů. Jde o dobu mezi lety 770 a 453 př. l.

Předchozí článek:

Čína – dynastie Šang a západní Čou (15.–8. století př. l.)

Doba hegemonů a filozofů

Čína v té době (8. st. př. l.) vstoupila do doby železné. Po skončení vlády Západních Čou založili Čouové nové hlavní město v údolí Žluté řeky. Vládli ale už jen formálně, vazalské státy se de facto osamostatnily a začaly bojovat o moc.

I přesto v té době nastal velký rozvoj literatury, filozofie a techniky – železo umožnilo nejel líp válčit, ale i líp orat a pracovat. Podobně jako i jinde na světě jde o zlomovou dobu – slovy Karla Jasperse „dobu osovou“, dobu velkých duchovních změn (vznik buddhismu a džinismu, sepsání Upanišad, vznik řecké filozofie).

Čínské státy byly v té době ohrožovány barbary Ti ze severu a polobarbary Čchu z jihu. Proti nim se dokázaly dočasně sjednotit pod tzv. hegemony, kteří pocházeli z nejsilnějších států, hlavně ze státu Ťin. Po vítězství nad státem Čchu v bitvě u Čcheng-pchu v roce 632 př. l. byl hegemon Wen z Ťin (Jin) uznaný novým knížetem čínských států. V roce 453 př. l. se stát Ťin rozpadl na 3 nástupnické státy a začalo období válčících států (453–221 př. l.).

Pět knih konfuciánského kánonu

V této době byla sepsaná podstatná část konfuciánského kánonu, tzv. Pět klasiků, a navíc slavná kniha Umění válčit.

1) Kniha dokumentů (Šu jing/ Šang šu)

Vznikla hromaděním různých textů (politická prohlášení, dekrety, rozkazy – otázky legitimity moci, modelového vladaře a vztahu vládce a poddaného) od doby západních Čou až do dynastie Han. Část byla zničená při pálení knih kolem roku 200 př. l.

V období Letopisů vznikly texty, které se snaží působit starobyleji (jako z doby dyn. Šang), např. Mu ši, Hong fan, Jin teng, Gu ming, Pan geng.

Jin teng (Okovaná truhlice) je první čínská ucelená povídka – vypráví o knížeti Čou, který nabídl duchům vlastní život za královo uzdravení.

2) Kniha proměn (Yi jing/ I-ťing)

Původně šlo o věšteckou příručku. Popisuje 64 trigramů a hexagramů, které podle tradice vynalezl božský Fu Si a král Wen. Nejstarší vrstva pochází z 10. st. př. l. (viz minulý díl).

Mladší vrstva (od 6. st. př. l.) se nazývá Deset křídel (Ši yi) a tradice ji připisuje Konfuciovi – ve skutečnosti však autorem nejspíš nebyl. Patří sem komentáře ke slovním sdělením (tuan zhuan), komentáře k obrazům (yiang zhuan) a 2 traktáty Připojená slova (Xi ci)/ Velký komentář (Da zhuan).

Deset křídel: důraz se přenesl od věštění k výkladu světa, morálním úvahám a radám – nabádá k ctnosti a dodržování zásad správné cesty.

V češtině: kniha byla přeložená do češtiny přímo z čínštiny a opatřená vysvětlivkami vynikajícím sinologem Oldřichem Králem v roce 2000.

3) Kniha obřadů/zvyků (Li-ťi)

Sbírka návodů a naučení týkajících se dvorských rituálů a etikety, vedení soudních přelíčení a také chování a správného jednání při styku s lidmi, předky i bohy. Mezi sebou jsou propojena různými vyprávěními.

Texty vznikaly od 5. do 2. st. př. l., poté došlo k jejich ničení, přepisování, doplňování a revizím (v období Chan – 2. st. př. l. – 8. st.).

Jedna z nejdůležitějších částí knihy se nazývá Velké učení (Ta-süe/ Daxue), další Cesta středu (Čung-jung). Obě byly ve 12. století zařazeny mezi tzv. Čtyři knihy konfucianismu.

Cesta středu vyzývá k hledání zlaté střední cesty. Velké učení nabízí témata jako zaměření pozornosti, nastavení cílů, hledání harmonie, budování znalosti, seberozvoj a sebe-kultivace.

V češtiněVelké učení, Maxima, Lásenice 2008, přeložil Oldřich Král.

4) Kniha písní (Ši jing)

Antologie písní z 10.–6. století př. l., jejich podoba se ustálila ve 3. st. př. l., později se tradovaly různé verze podle škol, z nich se zachovaly pouze texty školy Mao (Mao ši Ši jing). Je veršovaná, objevují se zde základní figury klasického čínského básnictví (fu, bi a ting). Později patřila znalost písní k základům vzdělání šlechty a dvorských úředníků.

Kniha se dělí do 4 částí (viz minulý díl), z doby Letopisů pocházejí 2 nejmladší:

a) Guo feng – zvyky států/ nápěvy mnoha krajů

– 160 lidových písní z 8., 7. a 6. st. př. l., uspořádaných podle místa původu a doby vzniku. Tematicky jsou to milostné, svatební, vojenské a pracovní písně, zabývají se životem prostých lidí.

b) Xiao ya – malé ódy

– 74 písní, pocházejí z 9. a 8. st. př. l. Jde o dvorské ódy, které se zpívaly při slavnostech, audiencích nebo při lovu, objevuje se i politická satira. Malé ódy jsou kratší, epické i lyrické písně, které se zpívaly za doprovodu dechových a strunných nástrojů a na kterých je často znát lidový původ.

V češtině: do češtiny byly přeložené některé básně, vyšly např. v knize Ši-king (1897, přeložili Rudolf Dvořák a Jaroslav Vrchlický, obsahuje pouze básně z oddílu Guo feng), Černá věž a zelený džbán (1925, přebásnil Bohumil Mathesius), Zpěvy staré Číny (1939, přebásnil Bohumil Mathesius), Zpěvy od Žluté řeky (1986, přebásnil Jaromír Vochala), Písně a verše staré Číny (2004, přebásnil Ferdinand Stočes).

5) Kniha Letopisů (Chunqiu)

První čínské zápisy historie (vládci, nástupnictví, státní návštěvy, války, lovy, opevnění, pohromy a znamení), pocházejí z let 722–481 př. l. a daly název celé historické epoše. Vznikly ve státě Lu a je možné, že jejich editorem byl Konfucius. Zápisy jsou podle výzkumů historicky přesné. Zpočátku měly zápisy rituální charakter.

Zápisy prováděl úředník ši, tento úřad byl dědičný. Jde o oficiální zápisy, rozesílané vládcům spřátelených států. Podobné knihy se psaly i v jiných státech, dochovala se jen tato, možná i díky autoritě Konfucia.

V pozdější době byly Letopisy komentovány. Nejstarší komentáře (Zuo Zhuan) pocházejí už ze 4. st. př. l. Knihy Letopisů měly svým pojetím morálky a historie obrovský vliv na pozdější čínskou literaturu a myšlení.

Vojenská strategie rodiny Sun

  • Sun-c‘: Umění válčit

Sun-c‘ (544–496 př. l.) byl legendární vojevůdce státu Wu. Ve svém díle klade velký důraz nejen na kvalitní analýzu, plánování a přípravu celého tažení, ale také na použití lsti, umění manipulace s protivníkem, popřípadě využití překvapivého prvku.

Kniha obsahuje 13 kapitol – od plánování přes řešení problémů při samotném střetu až k použití zvědů nebo využití krajiny.

Co činí z tohoto díla nadčasové čtení, je převedení uvedených postupů (plánování, taktika, strategie, velení) i do civilního života. Velký vliv měla kniha např. v 16. století v samurajském Japonsku, ale vycházel z ní i generál Võ Nguyên Giáp za války ve Vietnamu, je součástí povinné četby amerických mariňáků a cení si jí i kouči amerického fotbalu.

V češtiněO umění válečném (1949), přeložili Jaroslav Průšek, Rudolf Beck a František Vrbka, znovu vyšlo 2005. Umění války (2005), přeložil Zdeněk Šustr.
Umění války (2008), přeložil Radim Pekárek. Mistr Sun o válečném umění (1995), přeložil Oldřich Král, znovu 1999 (pod názvem O válečném umění) a 2008.

Přehled:

období LetopisůJar a podzimů (770–453 př. l.)

Konfucius (551–479 př. l.)

Pět klasiků (konfuciánský kánon):

Kniha dokumentů (Šu jing) (10.-6. století př. l.)

Kniha proměn (Yi jing/ I-ťing) (cca 10. st. př. l. – 2. st. n. l.)

Kniha písní (Ši jing) (11.-6. st. př. l.)

Kniha obřadů/zvyků (Li-ťi) (5. st. př. l. – 8. st.) 

Kniha Letopisů (Chunqiu) (722–481 př. n. l.)

Sun-c‘: Umění válčit (2. pol. 6. st. př. l.)

 

 

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!
Příspěvek byl publikován v rubrice Kapitoly z dějin literatury. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *