Dějiny literatury: Čína – dynastie Šang a západní Čou

bagua-1601156_640Čínské písmo sice není nejstarší používané, ale je písmem s nejdelší nepřerušenou tradicí. Jeho vývoj probíhal přibližně od roku 4800 do 1600 př. l. Nejranější formou jsou znaky na neolitické keramice, které ale za písmo ještě považované nejsou. Přes vznik piktogramů (ikony předmětů) a znaků pro abstraktní pojmy se vývoj dostal až k tzv. „vypůjčeným znakům“ – nový význam ikon naznačují klasifikátory. Vznik písma v Číně je vázaný na vznik raného státu, kde se stalo nástrojem jeho řízení.

Šangské věštby

První čínský historicky doložený stát a dynastie je vláda dynastie Šang (asi 1600-1046 př. n. l.). Z této doby pocházejí i první dochované písemné záznamy – jiagu wen, věštebné nápisy na želvích krunýřích.

Tato doba byla v Číně dobou bronzovou. Znalost bronzu poskytovala převahu nad okolními národy. Náboženstvím byl kult předků. Nejvyšším božstvem byl di – vládce deště a prapředek rodu (vláda rodové aristokracie). Král odvozoval svou legitimitu ze skutečnosti, že byl v neustálém kontaktu s předky prostřednictvím věštění a obětí.

Věštby probíhaly z prasklin na želvích krunýřích nebo zvířecích lopatkách, které se vystavily žáru rozžhavené mědi. Zápisy těchto věšteb přímo na těchto krunýřích a lopatkách (jiagu wen) jsou nejstarší souvislé texty v čínštině. Vznikaly od pol. 13. st. př. l. do pol. 11. st. př. l.

Tyto nápisy obsahují jméno věštce a toho, komu věští, datum, číslování prasklin, dotaz na 2 různé možnosti (bude pršet?/nebude pršet?), která možnost podle věštby nastane a někdy i ověření, zda se věštba splnila. Věštby se ptají téměř vždy na blízké události – ten den nebo příští dny. Zápis fungoval jako smlouva s duchovními mocnostmi a doklad královy schopnosti naslouchat předkům.

Mimo toho se dochovalo pouze několik jmen vyrytých na lebkách a nefritech.

Západní Čou a počátky konfucianismu

Čou (Zhou) byl původně malý stát podřízený říši Šang, v roce 1025 př. l. porazili Šangy v bitvě na poli Mu a založili novou vládnoucí dynastii. Zřízení bylo rodově-feudální, král z rodu Ji udílel členům dalších rodů právo vybudovat vazalský stát.

Náboženstvím byl raný konfucianismus, nejvyšším božstvem Nebesa (Tian), která udílí ctnostnému rodu „mandát Nebes“. Ztráta ctnosti (mravnosti) se rovnala ztrátě legitimity moci a ztrátě podpory vazalů. Tak také skončil poslední vládce západních Čou jménem You (vládl do roku 771 př. l.).

Roku 770 př. l. po vpádu nepřátel a zničení hlavního města přenesl nový král sídelní město do Luoyangu a nastala tzv. doba Jar a podzimů/ doba Letopisů/ Chunqiu (770-481 př. l.).

Důležitý byl stále i kult předků a věštby ze želvích krunýřů. Nově věštili také z trigramů a hexagramů (gua). Dále se dochovaly nápisy na bronzových nádobách a zvonech (jinwen) – kratší nápisy (jméno, datum) pocházejí už z doby Šang, v době Čou se objevují delší nápisy – popisy ceremonií, proč byly konány, zápis o jmenování krále, válečném tažení, politicko-právní texty atd. Nápisy měly původně rituální funkci, v období Jar a podzimů se texty sekularizovaly a  rytmizovaly, vznikaly z nich světské básně (např. Lu ming).

Z tohoto období pocházejí podstatné části knih, které se staly součástí konfuciánského kánonu (tzv. Pět klasiků).

1) Kniha dokumentů (Šu jing)

Vznikla hromaděním různých textů (politická prohlášení, dekrety, rozkazy – otázky legitimity moci, modelového vladaře a a vztahu vládce a poddaného) od doby západních Čou až do dynastie Han. Část byla zničená při pálení knih kolem roku 200 př. l. Nejstarší část pochází z doby západních Čou a obsahuje 5 kapitol, pozdější texty se pouze snaží působit dojmem autentických starých textů.

Obsahuje první čínskou ucelenou povídku (Jin teng – Okovaná truhlice) o knížeti Čou, který nabídl duchům vlastní život za královo uzdravení.

2) Kniha proměn (Yi jing/ I-ťing)

 

Původně šlo o věšteckou příručku. Popisuje 64 trigramů a hexagramů, které podle tradice vynalezl božský Fu Si a král Wen. Nejstarší vrstva pochází z 10. st. př. l., zapsána byla ve 4. st. př. l., dnešní podobu získala až v době Han. Obsahuje hexagramy a jejich názvy (gua ming), sdělení hexagramů (gua ci) a objasnění čar (yao ci). Autorem této části je údajně kníže Čou.

V češtině: kniha byla přeložená do češtiny přímo z čínštiny a opatřená vysvětlivkami vynikajícím sinologem Oldřichem Králem v roce 2000.

3) Kniha písní (Ši jing)

Antologie písní z 10.-6. století př. l., jejich podoba se ustálila ve 3. st. př. l., později se tradovaly různé verze podle škol, z nich se zachovaly pouze texty školy Mao (Mao ši Ši jing). Je veršovaná, objevují se zde základní figury klasického čínského básnictví (fu, bi a ting). Později patřila znalost písní k základům vzdělání šlechty a dvorských úředníků.

Kniha písní ve vydání z období dynastie Čchin

Kniha se dělí do 4 částí:

a) Guo feng – zvyky států/ nápěvy mnoha krajů

– 160 lidových písní z 8., 7. a 6. st. př. l., uspořádaných podle místa původu a doby vzniku. Tematicky jsou to milostné, svatební, vojenské a pracovní písně, zabývají se životem prostých lidí.

b) Xiao ya – malé ódy

– 74 písní, pocházejí z 9. a 8. st. př. l. Jde o dvorské ódy, které se zpívaly při slavnostech, audiencích nebo při lovu, objevuje se i politická satira. Malé ódy jsou kratší, epické i lyrické písně, které se zpívaly za doprovodu dechových a strunných nástrojů a na kterých je často znát lidový původ.

c) Da ya – velké ódy

– 31 básní, pocházejí z 10. a 9. st. př. l. Tyto epické básně s historickými a mytologickými náměty s jednoduchým rytmem a melodií se recitovaly za doprovodu bubnů.

d) Čou song – Čouské hymny

– 40 hymnů, nejstarší část knihy, 31 z nich pochází z doby prvních západních Čou (11. a 10. st. př. l.), ostatní jsou ze 7. st. př. l. Jde o obřadní nápěvy, např. z obřadů uctívání předků nebo tance před lovem nebo bojem.

V češtině: do češtiny byly přeložené některé básně, vyšly např. v knize Ši-king (1897, přeložili Rudolf Dvořák a Jaroslav Vrchlický, obsahuje pouze básně z oddílu Guo feng), Černá věž a zelený džbán (1925, přebásnil Bohumil Mathesius), Zpěvy staré Číny (1939, přebásnil Bohumil Mathesius), Zpěvy od Žluté řeky (1986, přebásnil Jaromír Vochala), Písně a verše staré Číny (2004, přebásnil Ferdinand Stočes).

Přehled:

dynastie Šang (cca 1600-1046 př. l.)

jiagu wen (nápisy na želvích krunýřích) (od pol. 13. st. př. l. do pol. 11. st. př. l.)

jinwen (nápisy na bronzových nádobách a zvonech) (cca 1600 př. l. – 200 n. l.)

dynastie Západní Čou (1025-771 př. l.)

Kniha dokumentů (Šu jing) (10.-6. století př. l.)

Kniha proměn (Yi jing/ I-ťing) (cca 10. st. př. l. – 2. st. n. l.)

Kniha písní (Ši jing) (11.-7. st. př. l.)

 

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!
Příspěvek byl publikován v rubrice Kapitoly z dějin literatury. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *