James Hunter: Služebník

V této zajímavě pojaté knize se dočtete o moderním Sokratovi v mnišském hábitu; o cestě vyhořelého byznysmena, táty a partnera Johna k objevení principů leadeshipu a spokojenějšímu životu; o tom, že leaderem se nikdo nerodí a že se to každý může naučit; o zásadách postavených na lásce a autoritě místo na zneužívání moci. Utopie? Možná to tak na první pohled vypadá. Přesto není od věci si knihu Služebník přečíst, zamyslet se nad ní a některé zásady zkusit přijmout do svého života.

Hlavní myšlenky

Hned v úvodu k vydání z roku 2012 se dozvíme několik důležitých věcí a několik zajímavostí – třeba o tom, jak kniha vznikala a co se tehdy honilo jejímu autorovi hlavou. O tom, že publikování názorů obsažených v této knize považoval za velký risk, ale nakonec byl mile překvapen, když se kniha stala bestsellerem.

Jaké to jsou názory? Podle Huntera vyžaduje to, aby se člověk stal dobrým leaderem, změnu jeho charakteru. V knize se tedy zamýšlí nad dvěma základními okruhy otázek: jaké povahové vlastnosti by měl ideální leader mít a jak se motivovat a aktivně provést ve svém životě změnu směrem k tomuto ideálu.

Za důležité považuju vytyčení pojmu „leadeship“ a popis rozdílu mezi leadeshipem a managementem. Leader na rozdíl od managera musí mít autoritu, která je vystavěná „zdola“. Začíná tím, že leader umí rozpoznat a uspokojit potřeby (nikoliv jen přání) těch, které vede, podle schématu „rozpoznání potřeb – služba – vliv“.

A končí tím, že leader má „činit ve jménu lásky“. Má prokazovat trpělivost, laskavost, pokoru, respekt, nesobeckost, odpuštění, upřímnost, oddanost a má umět ocenit. Opět vám to připadá jako utopie? Zkuste to brát jako ideál, kterého plně asi nikdo z lidí nedosáhne, přesto bychom k němu měli alespoň zkusit směřovat.

Servant leader

Knihu Servant Leadership napsal James C. Hunter v roce 1998.  Jak autor sám přiznává, filosofie „leadera služebníka“ je prastará, jejím vrcholným představitelem může být Ježíš z Nazareta. Hunter se nebojí napsat, že svoje myšlenky opsal od starších autorů – ovšem nikoho nejmenuje, což považuji za mírně nekorektní. Ráda bych tuto mezeru trošku napravila.

Koncept servant leadership poprvé v moderní historii zpracoval necelých 30 let před Hunterem (v roce 1970) Robert K. Greenleaf ve své eseji „The Servant as Leader„. V dalších letech se rozvinulo v Americe téměř celé hnutí, které dále rozvádělo Greenleafovy myšlenky.

Teorie má samozřejmě i svoje oponenty, zvl. mezi feministicky naladěnými pisateli, jako je Deborah Eicher-Catt, která napsala esej The myth of servant-leadership: a feminist perspective.

Johnův příběh

Jak vlastně kniha Služebník vypadá a o čem je? To shrnuje její podtitul: prostý příběh o leadeshipu. Kniha je skutečně prostá. Ať už hodnotím obálku, na které není žádný obrázek, jen písmena na bílém poli, nebo způsob předání myšlenek jednoduchým příběhem.

John je představitel úspěšného, ale vnitřně nespokojeného člověka. Na žádost své ženy (aby napravil jejich vztah) odchází do ústraní, kde se učí od jiného, dříve velmi úspěšného člověka, nyní mnicha Simeona.

Spolu s ním se v klášteře učí další lidé různých povah a společenského postavení. Ti ale působí spíš jako sparing partneři, typizované figurky, které nahrávají hlavním postavám svými 100% vhodnými otázkami a námitkami. Větu „to je dobrá otázka, Gregu!“ si přečtete minimálně 10krát.

Mírně idealizovaný je také konec, kdy všichni tito rozdílní lidé dojdou ke vzájemné shodě. Ti, kteří stále něco namítali, pochopí a přijmou to. Včetně hlavního představitele. Učitel má ve všem naprostou pravdu. Žádná otázka nezůstane nezodpovězená. Z Johna se stane lepší leader, lepší manžel, lepší člověk. A přesně tím by se měl stát i čtenář, který knihou s Johnem projde.

Neodpustím si jen jednu poznámku: tento koncept, totiž kniha osobního rozvoje podaná formou příběhu o učení se u duchovního mistra, také není Hunterův vynález. Až příliš mi to připomíná knihu Pokojný bojovník od Johna Millmana. Ta ale nechce být tak černobíle jednoznačná a nechává prostor i pro tajemství a vlastní názor. Možná je to dané rozdílem mezi autory, možná mezi náboženstvími, která jsou v pozadí jejich životní filozofie (u Huntera je to křesťanství, u Millmana zen budhismus).

Dojmy a zhodnocení

Nejdřív negativa: knize by prospěla preciznější editorská práce. Na několika místech se objevují chyby, podivné formulace (zajímaly by mě vaše myšlenky nad tématy… – str. 172) nebo ponechané anglicizmy. K lepšímu překladu a plynulejší četbě by možná také přispělo, kdyby se méně často objevovala anglická slova (leadeship, flipchart apod.), i když to je asi jen povzdech milovníka češtiny.

Jednoduchý příběh a zajímavé poselství knihy i přes to přispívá k tomu, že kniha se čte téměř sama. To jsem si uvědomila, když jsem nedlouho po otevření první stránky zjistila, že už jsem v polovině. Můžeme to svádět na poměrně tlusté listy a řidší řádkování (kniha obsahuje 187 stran, i když vypadá na víc), ale pravdou je, že jakmile jsem se začetla do první věty, četla jsem ji pořád. Tentokrát nejen v MHD, ale dokonce i při čekání na zelenou před přechodem pro chodce a téměř i při chůzi po něm.

Nevím, čím to je. Nikomu tam nejde o život, nepátrá se po vrahovi… Ale měla jsem neodbytný pocit, že se v ní píše o mně. Že se mi něco snaží sdělit, že stránku od stránky víc a víc chápu, co mám začít dělat. Přišla jako na zavolanou, ostatně, jako všechny dobré knihy osobního rozvoje.

Tuto „knihu o leadeshipu“ můžu jen doporučit. Nejen současným i budoucím leaderům, ale každému, kdo vychovává nebo bude vychovávat dítě nebo má trochu větší ambice než být řadovým zaměstnancem. Každému, kdo se chce zamyslet nad smyslem svého života, kdo chce pracovat na pozitivní změně svého charakteru.

Osobně jsem si z knihy odnesla hned několik myšlenek, které jsem začala uplatňovat ve svém životě: začala jsem považovat uplatnění moci z pozice síly (třeba ve formě příkazů ve stylu „udělej to, nebo uvidíš“) za selhání. Začala jsem se také víc soustředit na to, co mě baví a naplňuje, co mi dává smysl a zároveň na to, co je pro ostatní službou neboli odpovědí na jejich potřeby. A tak mám čím dál víc (čím dál lépe ohodnocené) práce.

A hlavně jsem se přestala bát riskovat při vyjadřování svých myšlenek a postojů, jako jsem to dělala dřív. Bála jsem se říct, jak to cítím. Hlavně abych nikoho neurazila a nenaštvala, jak píše James Hunter v úvodu. Teď se snažím jít si v rámci možností za svým. Přestávám teoretiovat a nebojím se jednat. I díky těmto větám z knihy Služebník:

„Úmysly bez jednání, to je sedět a nic nedělat. Dobré úmysly neznamenají v životě nic, pokud je svým jednáním neuskutečníme.“ (str. 88)

„Je to zákon sklizně… Zasejete službu tím, že rozpoznáte a splníte potřeby jiných a sklidíte vliv.“ (Předmluva, str. xix)

„Nemůžu mít stále pod kontrolou, jaký mám z lidí pocit, ale určitě mohu mít pod kontrolou, jak se k nim chovat… Láska není to, jaký cit vůči ostatním máme, ale jak se k nim chováme.“ (str. 98 + 109)

„Mnoho lidí (včetně mě) si často myslí nebo říká, že se začnou chovat jinak, až se na to budou cítit. Bohužel tato chvíle nikdy nepřijde.“ (str. 150)

„Pokud vás nikdo nenásleduje, rozhodně se nemůžete považovat za lídra.“ (Předmluva, str. xvi)

 

James C. Hunter: Služebník

Za recenzní výtisk děkuji BaroquePartners.

České vydání: MůjÚspěch/ BaroquePartners, Praha, 2013

Originální vydání: Servant Leadership, 1998

Překlad: Marie Harcubová

Web autora: http://www.jameshunter.com/

Kde koupit: http://www.baroquepartners.cz/eshop/detail/26-james-c-hunter-sluzebnik

 

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!
Příspěvek byl publikován v rubrice Odborná a ostatní, Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na James Hunter: Služebník

  1. Pingback: Moje knižní výzva 2014 | Tichý koutek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *