Jan Skácel: Hodina mezi psem a vlkem

Hodina-mezi-psem-a-vlkemČtete poezii? Já ano. Občas. Svátečně, ale o to raději. Nejraději nahlas někomu, kdo naslouchá. Krásné verše o krásných věcech. Tedy ne ty přeslazené básničky s jednoduchým rýmem. Raději něco, co někde v hloubce oslovuje moji představivost, probouzí vzpomínky a hladí duši. Třeba verše Paula Verlaina nebo Jana Skácela.

Jan Skácel

Narodil se v roce 1922 ve Vnorovech (možná znáte ve spojitosti s vnorovským vzorem velikonočních kraslic). Ve válce byl nuceně nasazený, poté vystudoval FF MU a pracoval jako kulturní redaktor v Rovnosti, v českém rozhlase a v revue Host do domu. V 60. letech mu vyšlo několik básnických sbírek, ale od roku 1969 patřil k zakázaným autorům. Proč? Protože byl šéfredaktor Hostu. Tenkrát to stačilo.

Vydával v samizdatu, až od roku 1981 mohly jeho sbírky zase vycházet, i když omezeně. Další básně vyšly v exilu nebo posmrtně (zemřel v roce 1989). V zahraničí byl i několikrát oceněný (Petrarkova cena, cena Vilenica 89). Ani u nás na něho lidé jen tak nezapoměli, i když oficiálního uznání se za života nedočkal.

Brno-plaketa-Jana-SkácelaDnes je po něm pojmenovaná cena, kterou uděluje Obec moravskoslezských spisovatelů, ulice v brněnských Žabovřeskách (od února 1990) a jeho verše jsou na velké kašně na náměstí Svobody v Brně.

Mimo básní psal i fejetony, psal básně i pohádky pro děti a překládal divadelní hry.

Hodina mezi psem a vlkem

Sbírka obsahuje básně z 60. let 20. století. V novém vydání vyšla v roce 2012 ve Vyšehradu (dotisk v únoru 2015). Je rozdělená na dvě části – Pauzy a Hvězdný prak. Nejsou v ní příliš známé básně, známější jsou dneska ty, které zhudebnil Hradišťan. Ale i tyhle mají svoje kouzlo. Většinou jsou krátké, třeba jen sloka nebo dvě a dvojverší. Něco mezi sonetem a minimalistickým haiku.

Moravský sonet. Bez rýmu a bez zbytečných okras. Zato hluboký a s překrásně vynalézavými obraty: Plnými hrstmi jedl vítr sníh (báseň Potřísnění); Ráno mě pořezalo jako ostřice (Bažantnice). Ale většinou jsou slova střízlivá a básně působí spíš tím, jaký v nás dokážou vyvolat pocit.

Kravička občas teskně zabučí
a ohlédne se
očima nad achát…
Tak přicházejí na svět telátka
a všechno pěkné.
(Jak přicházejí na svět telátka)

 

Skácel vypráví o krajině jižní Moravy a o Brně, o věcech které jsou už napůl zapomenuté, o maminkách, slepých kovářích, malých nádražích a ohýnku na dně lomu. Skládá poctu Izáku Babelovi nebo K. J. Erbenovi – v básni o kolovratu, kytici, zvonech a starých hřbitovech.

Ale hlavně skládá poctu prostým lidem, moravské krajině a životu vůbec. Hraje si se slovy, přepisuje do slov hudbu, kterou slyší třeba v letu labutí, v padání deště nebo v klepání nadháněčů při podzimním lovu:

Musíte klepat do rytmu.
Musíte vyšívat tím dřevem.
Snad se vám podaří
probudit v sobě hvozd.
(Hodně hrubá báseň o lovu)

 

Jenomže na rozdíl od jiných Skácel zná i ticho. V jeho básních se objevuje snad ještě častěji než zvuky.

Protože všichni mluví pořád dokola/ vymlčel sis v duchu malý kamínek.
(Hvězdný prak)

 

U Skácela mám pocit, že víc naslouchá, než mluví. A hlavně neposuzuje, nevnucuje nějaká svoje moudra, a nechává prostor pro tajemství. Možná právě proto, že nepíše o sobě, ale o kráse okolo, jsou jeho básně nadčasové a tak krásné.

Ať se kdo chce rýpe v našich vinách,
překrásné jsou noci na rovinách,
když sládnou marhule
a v polích tvrdne rež.
Když noc je vysoká, když z noční šibenice
viselec visí,
obral u silnice
o lásku člověka a visí pro krádež.
(Jižní Morava)

A co dál?

Od Jana Skácela naprosto cokoliv. Ale česká a moravská poezie není jen Skácel. František Hrubín, Josef Kainar a Jaroslav Seifert jsou klasika, která neomrzí. A taky Jiří Wolker, Josef Čapek, S. K. Neumann a Petr Bezruč, ale u nich musím přebírat a vybírat. Odfiltrovat z toho pěst dělnické třídy.

V poslední době ke mně přicházejí i současnější básníci: Ivan Blatný (hlavně díky románu od Martina Reinera), Ivan M. Jirous nebo J. H. Krchovský (ne, není to kvůli jeho popularitě, na minulém MAČi jsem kvůli tomu, abych ho zažila zblízka, seděla 2 hodiny na podlaze pódia a usmívala se štěstím jak telátko). Z těch úplně nejmladších třeba něžná Marie Iljašenko a surrealistická Petra Strá.

A pak mám ještě jednoho speciálního: Jaroslav Marcha, básník mé rodné vesnice. Sakra dobrý básník. Úplně mě dojímá. Nechápu, proč není známý jako S. K. Neumann, který psal svoje přírodní verše jen o 2 vesnice dál. No, asi tam neměl tu pěst dělnické třídy…

Ale o nich zase někdy příště.

Jaké české básníky máš nejraději ty?

Jan Skácel: Hodina mezi psem a vlkem

Druhé vydání: Vyšehrad, Praha 2012 (dotisk 2015)

Původní vydání: 1962

Obrázek: plaketa Jana Skácela z domu v Kotlářské ulici, autor: Ben Skála, licence CC

(tento článek si přečetlo 1 737 čtenářů, v tuto chvíli se na něj dívá 1 z vás)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Je tu jeden komentář. Přidáš další?

  1. Skácela mám také moc ráda – mám od něj doma Hodinu mezi psem a vlkem a ještě Překrásná je nepotřeba nářku (už jen ten název je k uzoufání krásný).

    Dál nedám dopustit na Préverta, miluji Blues od Hraběte. A pak hodně hledám. Kainara mám ráda v podání Karla Plíhala a ráda si přečtu něco, co není zhudebněné.