Jon Krakauer: Útěk do divočiny

Příběh o mladém muži, skoro ještě chlapci, který během dvou let změnil svůj život – z nadějného amerického studenta se stal bezdomovec, tramp stopující po USA, blázen, který nemluví o ničem jiném než o vysněné cestě na Aljašku. Příběh o náhodných přátelstvích a drsné přírodě. Příběh, nebo spíš téměř detektivní pátrání a cesta k jeho pochopení.

Stejnojmenný film jsem viděla před pár lety a zaujal mě. Už tehdy si Chris McCandless získal moje sympatie, i když podle jiných lidí to byl jenom nevděčný nebo nezodpovědný americký synek, který odělal klukovinu, která se mu vymstila. Někde hluboko uvnitř jsem ho chápala. A ještě hlouběji obdivovala, za tu odvahu být sám sebou, nežít podle očekávání někoho jiného, ale jenom a jenom podle sebe. Za každou cenu.

Pokud ten příběh neznáte, tak napovím. Budu sice spoilovat, ale myslím, že to stejně je jasné už z podtitulu knihy, a když ne z podtitulu, tak určitě z prvních dvou vět: „V dubnu 1992 se mladý muž z dobře situované rodiny vydal stopem na Aljašku, kde pak zcela sám putoval pěšky do divočiny ležící na sever od Mount McKinley. O čtyři měsíce později nalezla jeho rozkláddající se tělo skupinka lovců losů.“

To je ve stručnosti celý příběh Alexandra Supertrampa, jak si Chris začal říkat. A právě v této chvíli ho někteří začínají soudit. Namyšlenej kluk, kterej nic nevěděl a úplně zbytečně umřel! Jenomže ono je to všechno trochu složitější a právě to se nám snaží přiblížit Jon Krakauer. Postupně dokumentuje Chrisův život od jeho dětství, útěku z domu, přes dva roky toulání a trempování, až po aljašskou odyseu se špatným koncem. Vlastně až po moment, kdy tam pro jeho tělo přiletí jeho rodiče.

Jon Krakauer ale není žádný romanopisec. Je spíš novinář nebo píšící dobrodruh, jeho knihy jsou literatura faktu. Právě jako novinář byl požádán, aby hned po Chrisově smrti napsal článek do časopisu Outside, ale protože nedokázal jeho příběh odbýt jen jedním článkem, vydal se pátrat po dalších podrobnostech. Možná už tehdy měl chuť Chrise očistit od podezření z hlouposti nebo snad i touhy zemřít. Zjistit, proč se to všechno stalo a kdo to vlastně byl.

A tak shromáždil pozoruhodné množství materiálu a vzpomínek lidí, které Chrise znali, nebo je potkal na své cestě. Z malých poznámek v Chrisových knihách a z paralel v podobných příbězích poskládal pestrou a neobyčejně živou mozaiku, která je – snad – velmi blízko skutečnému příběhu.

Trochu jsem se bála, že když už jsem viděla film a vím, co se stane, bude mě kniha nudit. Ale od začátku jsem v ní objevovala nové skutečnosti i nové postřehy a navíc to všechno tak pěkně odsýpalo, že jsem se nedokázala odtrhnout – o nudě nemůže být vůbec řeč. Nové bylo třeba vysvětlení situace v rodině, Chrisova změna a rozhodnutí pro určité zásady ještě před koncem školy, a hlavně to, že si celé dva roky nanečisto (hlavně víc na jihu) svoje dobrodružství zkoušel a pátral po způsobech, jak je přežít.

Mě jako knihomola (což neznamená jen to, že knihy čtu, ale že v nich hledám odpovědi a nechám se jimi do jisté míry ovlivňovat) navíc hodně zaujalo to, že na začátku každé kapitoly najdeme slova z knih, které Christ četl a která si v nich podtrhnul (o tom se ještě rozepíšu v dalším článku).

V tomto světle už mi všechno přišlo mnohem míň hloupé a nepřipravené (po shlédnutí filmu jsem ho sice obdivovala, ale na druhou stranu jsem si pořád myslela, že to zoufale podcenil). Úplně nejvíc mě dostalo přiznání Jona Krakauera, že se v mládí vydal na podobně nebezpečnou pouť (chtěl sám vylézt na jednu aljašskou horu). Jediný rozdíl: přežil to. Ale nemusel. Stejně jako to nemusí přežít nikdo z těch, kdo lezou do Himalájí a které potom za to všichni svorně obdivujeme.

To všechno mě vedlo k tomu, že se mi kniha Útěk do divočiny dostala pod kůži ještě mnohem víc než předtím film. Mám pocit, že Chrisovi rozumím, nejen filozoficky, ale že někde hluboko v sobě mám skoro stejnou touhu (nebo minimálně v jeho letech jsem ji měla) – žít podle své vlastní pravdy, uskutečnit ideály, kterým věřím já a ne někdo druhý…

Vypadnout z téhle civilizace postavené na neustálé nespokojenosti a snaze zvyšovat spotřebu, konzumovat, získávat tituly, spekulovat s penězi a stávat se poslušnou ovečkou – do divočiny. Do naprosté svobody. Vypadnout z ní tak radikálně, že si neschovám nic do zálohy a od chvíle, kdy se pro to rozhodnu, se živím jenom prací svých rukou. Neodcházet jenom na den nebo na víkend, jak to dělají (ze stejných důvodů) čeští trempi – ale na měsíc, na rok, na zbytek života. Věřím, že Chrisovi to za to stálo, i když skončil tak, jak skončil.

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!
Příspěvek byl publikován v rubrice Odborná a ostatní, Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Jon Krakauer: Útěk do divočiny

  1. Ailes napsal:

    Moc dobrá recenze :). Film jsem viděla před pár lety a chtěla jsem si i přečíst knihu, ale pak jsem na to nějak zapomněla. Teď vím, že si ji určitě musím přečíst :).

    • Lenny Kavalirova napsal:

      Určitě přečti, sice je to víc dokumentární než film, ale zase se dozvíš spoustu podrobností, na které ve filmu není čas.

  2. veron napsal:

    skvele vystihnuté! je to skvelý príbeh. Aj mňa chytil za srdce. Veľmi chcem veľmi prečítať knihu, no nie a nie ju zohnať. Všade je vypredaná. Neviete, kde by som ju mohla nájsť?

    • Lenny Kavalirova napsal:

      Super, další „útěkofil“ :))) Kde ji sehnat… v češtině je vyprodaná, v angličtině ji mají na Martinusu (klik na baner vpravo). Já jsem si ji půjčila z knihovny, ale uvažuju o tom, že si koupím právě tu anglickou verzi, když jiná není.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *