Limonov: To jsem já, Edáček

 

Knížka To jsem já, Edáček vychází z osobních zážitků Eduarda Limonova, spisovatele, který emigroval do Ameriky, do země, kterou považoval za ideál svobody a otevřených možností. Pobyt mu ale vzal iluze a Limonov se pouze zatvrdil v krajně anti-kapitalistickém levicovém smýšlení. Dnes je předsedou Národně bolševické strany Ruska a jedním z vůdců proti-putinovského uskupení Jiné Rusko. Už jen z toho důvodu doporučuji k přečtení knihu, ve které Limonov popisuje formování svých názorů na svět.

Kniha To jsem já, Edáček je označovaná jako román, ale nemá žádný děj. Tedy ne že by se v ní nic neodehrávalo, skládá se z mnoha příběhů, které Edáček prožívá v Americe, ale celkově k ničemu nesměřuje – stejně jako Edáčkův život.
Začíná tím, že Edáček popisuje svůj život po emigraci do Ameriky, svou bídu, osamocenost, pohrdání a sklíčenost, protože se s ním rozešla jeho žena Jelena. Pokračuje hledáním nové lásky, tedy spíš ukojení sexuální touhy, vyplnění samoty a prázdnoty, různými malými dobrodružstvými, hledáním práce nebo alespoň zdroje obživy, popisem různých ruských emigrantů a cizího města. A končí vlastně stejně – samotou a životem na hranici bídy, bez lásky, bez uznání.
O čem tedy kniha je? O nešťastném ruském človíčkovi drceném cizotou New Yorku, který sprostě nadává svým novým chlebodárcům, ať je to jeho šéf v hotelu, kde dělá pikolíka, nebo úřady, které mu dávají peněžní dávky. Nikdo tu není schopný uznat jeho literární kvality, ocenit jeho znalosti a krásu…
Limonov v knize mísí sociální kritiku, egocentrické opěvování svých vlastních kvalit a krásy a exhibici své bolesti a osamělosti. Vypráví o tom, do jaké situace se může dostat obyčejný člověk, jak uznávaný undergroundový umělec je najednou nikým a musí začínat znovu, vzít nekvalifikovanou práci a svou bolest a pocit nespravedlnosti a ublíženosti zapíjet nekvalitní vodkou a utápět v (také většinou nekvalitním) sexu.
Co se sexu týká, kniha obsahuje skutečně naturalistické popisy nejrůznějších sexuálních zážitků, od sebeukájení, přes sex se ženami, při kterém každou ženu srovnává se svou Jelenou, nebo několik zážitků s muži, z nichž jeden mu nakonec utkví v paměti jako to nejhezčí, co v Americe vůbec zažil. Není to vždycky dokonalý, romantický sex, už proto ne, že se vlastně nikdy neodehrává se skutečně milovaným člověkem. Lásku byste v této knížce hledali asi marně, tedy pokud nepočítáme lásku k Jeleně, prožívanou v mučivých vzpomínkách i znovu ve srovnávání s každou další ženou.
Kniha je tedy pesimistická, stejně jako autorův pohled na kapitalistický svět. I přes její zjevný negativismus jsem se jednou i zasmála. To když Edáček na hodinách angličtiny pro cizince vyprávěl, že v jeho rodné zemi mají školné zadarmo. A když jsou z toho všichni ohromení a nechápou, proč z tak skvělé země emigroval, tak ještě dodá, že tam je zadarmo i zdravotnictví… Přesto mi Edáček jako postava k srdci nepřirostl – to ale ani nebylo autorovým záměrem. Eduard Limonov působí jako pozér, který se snaží vyvolat reakce. A to se mu daří.
Musím ocenit upřímnost, s jakou autor vypráví o svém americkém exilu, a to i přes to, že mi docela vadilo, jak nevděčně nadává na zemi, která ho přijala, a dokonce mu poskytovala peněžitou podporu. Kniha je esencí zhnusení nad západním kapitalistickým způsobem života. Nutí člověka podívat se na věci z jejich slabé a špinavé strany. New York očima umývačů nádobí, kritiku amerického pozlátka a konzumního života, postřehy člověka, který zná život z jeho horších stránek, a popisy osudů ruských emigrantů si budu snažit zapamatovat jako to nejlepší z této knížky.
Jsem pobuda. Pobírám welfare. A musím se nějak vyživit, musím žrát šči. Jsem sám a musím myslet na sebe.“
(s. 332)
Roznesu váš svět na kopytech, společně s těmihle mládenci, s těmi menšími bratry, přemítal jsem horečně… Má bolest mě nutila nenávidět naše hosty a naopak milovat kuchyň a své spolutrpitele. Normální postoj, to jistě uznáte. Postoj přirozený, samozřejmě neobjektivní, ale jedině možný, tudíž normální… Nehodlal jsem brát v potaz četné nabádavé komentáře, snažící se mou nenávist tlumit tradičním: „Vždyť jsi v Americe pár dní…“ „Pochop, tady se psaní veršů za žádnou práci nepovažuje…“, jakož i dalšími moudrostmi z tohoto soudku. Mrdám do ucha váš svět, kde pro mě není místo…“
(s. 37n)
Od Kierkegaarda jsem se kdysi dozvěděl, že života je schopen si opravdu vážit je ten, kdo okusil zoufalství. Je nejnešťastnější a zároveň nejšťastnější. Ó, vzdal jsem mu hold, a jaký, a vyju a pláču nad životem a nebojím se ho. Lidi si upřeně prohlížím v každé, i v té sebezapadlejší uličce – není to zrovna tenhle, tahle, tihle? Je hloupé doufat, ale já doufám, znovu a znovu vycházím do ulic mého nedohledného Velkého Města, samozřejmě mého, když se můj život odehrává tady, a hledám, slídím, zakoukávám se… a vracím se do hotelu a padaje tváří na postel často pláču, a jen zlost mi dává sílu i v takový den vstát v osm hodin ráno, zatnout zuby a číst americké noviny. Láteřím a proklínám všechno na světě, ale žiju, a i když mě má láska zradila, nikdy lásku nepřestanu hledat; už to nejspíš nebude láska k jedinému člověku, který by mě zklamal, to ne, to nechci, už nechci nové zrady, to bude jiná láska. … Bratrství a láska lidí – to bylo to, o čem jsem snil, s čím jsem se chtěl setkat.“
(s. 275n)
Eduard Limonov (vl. jm. Savenko) se narodil r. 1943 v Charkově. V mládí přijel do Moskvy, kde se živil jako undergroundový básník a výrobce kalhot. V raných básních se soustředil na zachycení zvuku slov, později (na konci 60. let) bylo pro něho typické hledání skutečného realismu, který někdy hraničil až s naturalismem. Roku 1974 emigroval do USA. Tam napsal knihu To jsem já, Edáček, ale pro její (údajný) antiamerikanismus a další kontroverze ji nikdo nechtěl vydat. Až v roce 1979 vyšla ve Francii. Byla přeložená do mnoha jazyků a Limonov se díky ní stal uznávaným spisovatelem. Postoj, který v ní zaujímá, ho přibližuje k jednomu z jeho spisovatelských vzorů – Vladimiru Majakovskemu.
Druhou autobiografickou knihu Deník smolaře (1982) tvoří poskládané deníkové zápisy a poetické surrealistické obrazy. Líčí nespravedlivý svět, svou osamělost a životní krizi. Jediné, co v tomto světě funguje, i když pouze mechanicky, je sex. V osmdesátých letech se Limonov přestěhoval do Francie, kde se stal redaktorem extremistického deníku Ľ Idiot Int., a snil o politické revoluci ve prospěch nespravedlivě utlačovaných. Vydal další dva romány, autobigrafický Autoportrét bandity v době jinošství a drastický Kat.
Po revoluci se vrátil do Ruska. Nejdřív se přidal k Žirinovskému, ale v roce 1994 s Jegorem Letovem založil Národně-bolševickou frontu. Jejich působení bylo něco mezi pravicovým a levicovým extremismem a uměleckou (punkovou), bohémskou avantgardou. Roky 2000 až 2003 strávil ve vězení. Byl obžalovaný z vlastizrady, pokusu o státní převrat a terorismu. Po dvou a půl letech ve vazbě byl odsouzen za držení zbraní. Ve vězení napsal osm knih, nejznámější se stala Kniha mrtvých. Autor se v ní vyrovnává s lidmi, které ve svém životě potkal.
Kde si přečíst víc:
Bzonková, Radka. 2005. Malčik naoborot a jeho Kniha Mrtvých. Souvislosti 04/2005, s. 78-85, online: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=365
homosexuální motivy v knížce To jsem já, Edáček
nadšená recenze – národní bolševik
ak. malíř Boris Jirků (ilustrace obálky knihy)

Eduard Limonov: To jsem já, Edáček.

České vydání: Paseka, Praha 2013

Originál: Its Me, Eddie (1979)/Это я Эдичка

Web autora: http://www.limonov2012.ru/, http://limonov-eduard.livejournal.com/, http://limonow.de/

Žánr a prostředí: román s autobiografickými prvk;, USA, 70. léta 20. století, realita

Kde koupit: http://www.kosmas.cz/knihy/181754/to-jsem-ja-edacek/

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!
Příspěvek byl publikován v rubrice Beletrie, Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Limonov: To jsem já, Edáček

  1. Myanmar napsal:

    I když je mi hlavní hrdina dle Tvého popisu docela nesympatický (jestli něco nemám ráda, tak opěvování vlastních kvalit a nadávání na to, že je ostatní nevidí), kniha působí velmi zajímavě. Už jen to téma, začleňování se do nové společnosti, přivykání si na nový hodnotový systém… je velmi lákavé. I uvedené ukázky vypadají docela zajímavě a i když nemyslím, že bych se s autorem shodla ve všem, docela ráda bych si jeho myšlenky přečetla.

    A navíc – když se nad tím zamýšlím – nenapadá mě žádná kniha o emigraci, kterou bych kdy četla. Možná je ta pravá chvíle doplnit si „mezeru ve vzdělání“ 🙂

  2. Lenny napsal:

    Mě byl hrdina taky nesympatický, dokonce ani s Limonovem bych se neshodla – vzhledem k jeho politickým názorům, přesto mu díky rozložení sil v dnešním Rusku musím fandit a tuto knihu určitě doporučuju ke čtení už jen proto, že se z ní můžeme dozvědet, jak Putinova opozice k názorům přišla…

  3. Pingback: Z nuly na 100 za 365 dní aneb Děkuji za návštěvu! | Tichý koutek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *