Matěj Hořava: Pálenka

pálenkaDivoká krajina a svérázní obyvatelé rumunského Banátu. Idylka? Mohla by být, nebýt zimy, kdy zamrzá voda ve stavení, smrti, která je tu někdy až příliš všudypřítomnou součástí života, „vůně“ spálených pneumatik a hlavně neodbytných, bolestných vzpomínek na příliš svázané dětství a nenaplněné lásky…

Přiznám se, že po prvních stránkách jsem byla touto knihou, oceněnou Magnezií Literou pro objev roku 2015 a také titulem Česká kniha 2015, mírně zklamaná. Ano, jazyk, jakým je psaná, je krásný a nápaditý. Ano, vyvolává obrazy a popisuje zajímavé věci, které nejspíš nikdy neprožiju, a místa, kam se možná nikdy nepodívám. Ale strašně mi tam chyběl nějaký příběh, který by mě nutil přečíst si i další stránku.

Ale přečetla jsem si ji, i tu další, a najednou jsem nemohla přestat. I přes nenaplněné očekávání. Pálenka je něco úplně jiného, jako zjevení z jiného světa, z jiné časoprostorové dimenze, možná i jiného způsobu uvažování a chápání života. Z jiné paměti. Pálenka není běžná kniha s příběhem, ale sled lyrických básní v próze, setkání se vzpomínkami a zkušenostmi jiného člověka.

A asi záleží právě na životních zkušenostech čtenáře, co přesně ho v této knize osloví nejvíc. Jsou tu drobné radosti a velké bolesti prožité od dětství v 80. letech během života v severočeském městě, poté v brněnských Bohunicích a po útěku z Česka v různých městech Evropy, nejčastěji zmiňuje bavorské město na zeleném Dunaji.

Ano, „město“. Pálenka je zvláštní tím, že autor tvrdošíjně odmítá prozradit skutečnost (tedy tu literární skutečnost, která ale působí jako čistá autobiografie), snad mimo pár faktů jako už zmíněné nenáviděné Brno (ale proč nenáviděné, to můžeme opět jen číst mezi řádky), Dunaj, Weitzenried (česká vesnice v Banátu, kde nakonec zakotvil).

Nemlží jen v místech, ale i v lidech, když často používá oslovení „ty“, jako by mluvil právě k tomu, kdo ví, nebo jen iniciály (Es), role v příběhu. On vlastně autor odmítá prozradit i to, kým je on sám, protože Matěj Hořava je jen pseudonym.

A co je možná nejhorší – autor mlží i v samotném vyprávění. Jenomže je to zároveň i to, co mě na knize tak chytlo. To téměř detektivní pátrání po tom, co se mu (tedy vypravěči knihy) v životě přihodilo, že musí stále utíkat a schovávat se před vzpomínkami. Mezi lyrickými popisy příběhové současnosti (Banát, bílé stavení, stráně, moruše, Dunaj, director, farář) nám servíruje ty nejdůležitější okamžiky svého života. Ale nepopisuje je chronologicky a už vůbec ne celé, vždy jen jako střípky svých vzpomínek.

Naznačuje, že se s ním osud nemazlil, že vyrůstal osamělý a za celý život nenašel nikoho… tedy vlastně našel, mnohokrát, ale z nějakých tajemných důvodů mu všichni unikli, ztratili se, vdaly… Možná je to tak lepší, protože dokud neřekne jak přesně se to stalo, z jakého důvodu je tak sám a na útěku (a před čím), můžeme si domýšlet cokoliv (nebo vkládat vlastní kousky zkušenosti), nesoudit – a nějakým zvláštním způsobem chápat.

„Tehdy, těsně před Tvým útěkem, se stříbrným prstýnkem na prstě a s nadějí v srdci, jsem měl naposledy pocit, že by bylo možné se vrátit; žít opět v oné zemičce uprostřed Evropy; opět naslouchat té blahé, měkké, krásné řeči; vysníval jsem si (a potom už jsme si to vysnívali oba) domek se zahradou a sadem a zvířaty někde na Českomoravské vysočině… Ale pak to náhle všechno padlo; v zimním dni, na tom kopci nad Dunajem; vše prasklo…“ (str. 66)

Téma vzpomínek je v knize hodně důležité, skoro bych řekla, že celá kniha je úvahou o nemožnosti nevzpomínat. Vypravěč se tomu brání, je to příliš bolestné, ale i když se vzpomínky snaží přehlušit kontaktem se svými banátskými známými, pitím pálenky nebo cestováním, stejně na ně neustále naráží. Krouží kolem nich jako můra kolem ohně. A stejně jako ona taky se o ně někdy popálí…

Vzpomínky jsou pro mě zároveň největším mínusem této nádherné knihy. Ani ne proto, že by byly nezajímavé nebo nějak mimo koncept. Ale občas je v nich až moc bolestínské melancholie. Občas se mi chtělo praštit autora jeho vlastní knihou po hlavě a zařvat: chlape, vzpamatuj se, vždyť ještě není konec světa, je ti jenom 34 let (stejně jako mně!), to nejlepší máš určitě ještě před sebou!

Ale to je taky jediné mínus, které jsem našla. Uchvátily mě barvité popisy banátské krajiny (úplně si dokážu představit ty švestky a moruše a vůni spálené trávy) a stylu života, kde se zastavil čas někdy před sto lety. Oceňuji zajímavý, vyzrálý způsob psaní a práci s fantazií čtenáře, který je nucený si domýšlet skutečnost a občas prostě akceptovat to, že do určitého tajemství mu autor hlouběji proniknout nedovolí.

Ale nejvíc (ať už to zní po předchozí větě paradoxně, nebo ne) si cením upřímnosti, se kterou Hořava čtenáři otevírá svůj vnitřní svět, svět svých vnitřních hlasů na pozadí velkých dějin malé české země. Takový pocit jsem naposledy měla snad při čtení knížek od mého milovaného Bondyho. Ale ten už žádnou další nenapíše. Tak že bych našla jeho nástupce?

I když bych tu mohla psát ještě hodně dlouho o symbolice čtyř živlů, kterou v knize nacházejí někteří kritici, nebo o stavu, v jakém se v současnosti nachází banátská česká komunita, protože kniha do jisté míry vypovídá i o tomto, myslím, že je načase, abych už napsala pouze: přečtěte si těch čtyřicet kraťoučkých kapitolek  sami. Stojí to za to jako máloco jiného.

Matěj Hořava: Pálenka. Prózy z Banátu.

České vydání: HOST, Brno, 2014

Počet stran: 124

ISBN: 978-80-7491-404-1

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Barvič a Novotný + nakladatelství HOST Brno

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!
Příspěvek byl publikován v rubrice Beletrie, Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *