Náboženství starověkých Keltů

Starověcí Keltové. První etnikum na našem území, které známe jménem. Dodnes mají svoje obdivovatele, i já se mezi ně do jisté míry řadím.

Odkud přišli? Co nich víme? Jak vypadaly jejich svatyně? Skutečně vykonávali lidské oběti? Jak pohřbívali svoje mrtvé? Na tyto otázky se pokusím v článku stručně odpovědět (a na konci vám prozradím, jaká další keltská témata mám pro vás nachystaná).

Historie keltského etnika

Keltské etnikum se formovalo od střední doby bronzové, na sever od Alp, vyhranilo se z kultury mohylové a kultury lidu popelnicových polí. Pravlast Keltů se nachází někde mezi Brnem na východě, Prahou na severu a La Tēne ve Francii na jihu. Zasahovala dnešní Švýcarsko, Německo, Francii a jihozápadní Čechy. Odtud expandovaly jednotlivé keltské kmeny dále do Evropy – v první migrační vlně do Británie, Španělska a do Itálie. Ve druhé vlně (od 280 př.l.) až do Řecka a Malé Asie.

Největší expanze dosáhli Keltové v letech 400-300 př.l. Měli kontakt s Etrusky, Illyry, Skýthy, Thráky, Římany, Germány a dalšími. Od 2. st. př.l. však začal úpadek, a po prohraných válkách v 1. st. př. l. s Římany (Caesar) a Dáky keltská moc postupně zanikala.

V dosahu Římské říše byli Keltové romanizováni. Někteří se stáhli na okraje: na Britské ostrovy, do západní Francie a zvláště do Irska, kde se v symbióze s ranným křesťanstvím udrželi až do středověku. O přijetí křesťanství Kelty se zasloužil sv. Martin z Tours (316-397), sv. Patrik (380-461) a sv. Augustin z Canterbury (540-604).

Fáze vývoje keltského etnika:

  •     1500-400 př. l.: fáze prakeltská a protokeltská – formování etnika
  •     mladší doba železná/doba laténská (400-1 př. l.): fáze historických Keltů
  •     1-400 n.l.: gallo-římská fáze
  •     200-900 n.l.: keltsko-křesťanská ostrovní fáze

Podoba náboženství, svatyní a hrobů

Předkové Keltů vyznávali animismus a animatismus, kult Velké Matky, totemismus, kult přírodních sil a héroů (významných mrtvých předků). Náboženství historických Keltů můžeme charakterizovat jako polyteismus, ve kterém zůstávají relikty starší religiozity jako uctívání pramenů, hor, zvířat a rostlin, uctívání bohyně-Matky/Země ad. Některé prvky mělo společné s řeckým orfismem a pythagoreismem (nesmrtelnost duše, posmrtná odměna za ctnostný život). Na ostrovech byly uctívány šíly = ženské modly plodnosti.

Původně uctívali bohy v přírodě, na posvátných místech, v jeskyních, na horách, v bažinách, u vodních pramenů, u vztyčených menhirů, stromů (dub, tis) apod. Dodnes můžeme vystopovat v krajině „posvátné zóny“ (např. les v Českém ráji).
Nejstarší svatyně byly vymezené pouze plotem/palisádou nebo příkopem. Rozlišujeme několik druhů sakrálních objektů:

  • kruhový areál obehnaný příkopem = rondel (doba halštatská)
  • výstavný sakrální okrsek = temonos
  • posvátný háj = nemeton
  • čtyřúhelné valy (Viereckschanze) – pozdější
  • obětiště uvnitř sídlišť
  • využívání starších megalitů (kromlech, henge) – ano, tyto stavby nejsou keltského původu!
  • klasické chrámy začali stavět až později pod římským vlivem

V Čechách byly objeveny svatyně v Libenicích na Kolínsku, v oppidu Závist u Zbraslavi, v Mšeckých Žehrovicích. Z Evropy známe Gournay-sur-Aronde (Francie), Acy-Romance (Francie), Palárikovo (SR), Hayling Island (Anglie), Heiligeberg u Heidelbergu, Fellbach-Schmiden, Bobfingen-Flochberg (Bavorsko), Achselschwang (Bavorsko) ad.

K náboženským účelům sloužily různé sošky, plastiky, dřevěné sloupky (štíhlé dřevořezby, primitivní), dřevořezby někdy kolorované, bronzové plastiky, torquesy, zlaté srpy, kovové masky na obličej atd.; např: opuková hlava druida z Mšeckých Žehrovic, kotel z Gundestrupu (Dánsko).

Své mrtvé původně pohřbívali pod mohyly, potom do popelnic (jako lid popelnicových polí). Knížata pohřbívali v komorových hrobkách pod mohylami, někdy s pohřebním vozem. V době expanze vznikaly obyčejné pohřby – plochá pohřebiště. Do hrobů dávali osobní věci, zbraně, potraviny a nápoje. Ve střední a jv Evropě najdeme i žárové pohřby. V Galatii prý nechávali mrtvoly supům. Z českých nálezů musím zmínit pohřebiště v Jenišově Újezdě a v Holubicích u Vyškova. Z Anglie je zajímavý pohřeb „3x zabitého muže“ z Lindowského močálu.

Oběti a rituály

Pro archeologický výzkum jsou důležité obětní šachty, které se nacházely uvnitř posvátných okrsků. Keltové do nich házeli různé obětiny, které dnes můžeme zkoumat. Obětiny dávali také do kotlů (symbol hojnosti, lůno bohyně-matky) (nález pokladu z Podmokel), do studánek atd. Někdy natírali před jejich obětováním kameny nebo figurky krví, mlékem a máslem.

Základními obřady bylo vzývání bohů, modlitby, oběti a věštění. K jejich náboženství patřilo také rituální sbírání jmelí, rituál při nastolování krále (hieros gamos – posvátný sňatek krále s dívkou představující zemi nebo kmen) a koňská oběť při nastolování krále (zvl. v Irsku). Pokud věštili, tak např. podle křečí popraveného člověka.

Tím se dostáváme k lidským obětem. Ano, existovaly. Keltové vykonávali krvavé oběti zvířecí nebo i lidské, např. základové/stavební oběti. Obětovali hlavně zločince, méně často nevinné lidi. Největší lidské obětiště je v Ribemont-sur-Ancre (10 000 lidí bez hlav), dále obětní šachta v Leonding (Linec, Rakousko, upálené oběti). Usmrcovali i utopením v rašeliništích a močálech. Údajně volili 3 různé způsoby obětí (oběšením, upálením a utopením) k uctění 3 velkých bohů – to je ale pouze Caesarova doměnka.

Na druhou stranu pravda je, že obětem nebo nepřátelům usekávali hlavy, které potom uchovávali. Kult hlav známe např. ze svatyně se Sálem hlav v Entremontu (Francie), kde byly kamenné sloupy s výklenky pro lebky.

Na závěr

Tento článek jen nastiňuje historii a podobu keltského náboženství. K důležitým tématům, jako je keltský kalendář a svátky, celý panteon bohů a keltské mytologické cykly (Kniha o dobývání/záborech Irska, ulsterský cyklus, fennianský cyklus, Čtyři větve Mabinogi a artušovská mytologie) jsem se vůbec nedostala. Ale nebojte se, budou námětem příštích článků!

Prameny

Bauerová, Anna. Zlatý věk Keltů v Čechách. Praha: Mladá fronta 2004
Eliade, Mircea. Dějiny náboženského myšlení II. Praha: Oikoymenh 1995
Filip, Jan: Keltská civilizace a její dědictví. Praha: Academia (4. vydání) 1994
Podborský, Vladimír. Náboženství našich prapředků. Brno: FF MU 1994
Podborský, Vladimír. Náboženství pravěkých Evropanů. Brno: FF MU 2006
Vlčková, J. Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri 2002

Wikipedia: Keltský polyteismus.
Didactylos (in memoriam): Ponocování se Smrtěm (nejlepší religionistický blog, bohužel už mimo provoz)
Nemeton (stránky o náboženstv Keltů, nejsou vědecké, ale je tam toho hodně, hlavně o bozích)
Keltoi (články v češtině)

Image copyright: JuseTheBlitz by DeviantArt

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!
Příspěvek byl publikován v rubrice Keltové, Starověká náboženství. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Náboženství starověkých Keltů

  1. Pingback: Bohové starověkých Keltů | Tichý koutek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *