Paul Verlaine a jeho překladatelé

Paul Verlaine. Básník, kterého zná každý, kdo úspěšně odmaturoval, jeden z nejznámějších básníků vůbec. Ale co si o něm ze školy pamatujeme? Že patřil k „prokletým básníkům“ a byl jedním ze symbolistů, napsal Romance beze slov, žil s Arthurem Rimbaudem, kterého nakonec postřelil a díky tomu skončil ve vězení? Pamatujete si ale jeho básně? Četli jste ty verše doopravdy? V originálu nebo v překladu? A ve kterém? V tomto článku bych se chtěla vrátit k mému už dlouho oblíbenému básníkovi a dvěma jeho českým překladatelům – Františku Hrubínovi a Janu Vladislavovi. A také francouzskému malíři Odilonu Redonovi, který byl Verlainovými básněmi ovlivněný.

Paula Verlaina jsem si oblíbila už před více než deseti lety, když jsem byla na gymplu. Některé z jeho veršů jsem uměla a dodnes umím nazpaměť. Sbírka jeho básní, kterou jsem tenkrát měla k dispozici, se jmenovala Slova na strunách a byla dílem překladatele Jana Vladislava. Nově jsem měla v ruce překlad Františka Hrubína Never more a jiné básně a byla jsem zvědavá, jak moc budou moje oblíbené básně jiné. A jestli si je vůbec pamatuju správně. A hlavně: jak tito dva čeští básníci pojali Verlainovu sbírku?

Never more a jiné básně

Hned na první stránce této jsem se dozvěděla, že tento výběr František Hrubín věnoval Jaroslavu Seifertovi, který se k Verlainovu vlivu sám hlásil. A potom už se začítám do úvodní básně Never more. Vzpomínka na chvíli, kdy dívka s hlasem anděla roztomile řekla „ano“. Když poprvé slyšel „ano“ a políbil její ruce… A bylo to na podzim a listí žloutlo a vítr jim cuchal vlasy. Ach. Tohle Verlaine umí – vykreslit náladu a krásu okamžiku i barevné tóny a proměny přírody…
A takhle bych mohla pokračovat i u dalších básní ze sbírky Saturnské básně (Poèmes Saturniens) – Západy slunce, Sentimentální procházka, Podzimní píseň, Chvíle příznivá milencům a Slavík (opět vzpomínka na první lásku). Další básně jako Žena a kočka nebo Serenáda jsou už víc o něze, kráse a taky o tom, že ženy stejně jako kočky mají nejen krásné oči, ale i ostré drápky…

Zpěv skončím slokou o tvé náruči
o ústech, jež lehko
něhou svých polibků mě umučí
Anděli můj! Děvko!

Ne, Verlaine si rozhodně nebere servítky, i když většinou je galantní a opěvuje lásku a ženskou duši, tu „vzácnou krajinu“. Ostatně celá další sbírka se jmenuje Galantní slavnosti (Fêtes Galantes). Z ní tu jsou básně Svit luny, V aleji (o marnivé, hloupoučké blondýně), Komonstvo (o sluhovi zamilovaném do své paní), Mušle, Kythera a Kolombína. Většina těchto básní je o vášnivé, i když někdy třeba nenaplněné lásce…

Jedna se do purpuru halí
jej z krve našich srdcí má
když já žhnu a tvá krev tak pálí;
bledostí druhá dojímá
jak ty, když – mdlá – jsi roztrpčena
že se ti směji očima…

A konečně přichází i moje oblíbená (a asi úplně nejznámější) Bělostná luna – zde v Hrubínově překladu Bělostný měsíc ze sbírky Písně beze slov (Romances sans Paroles). A hned následuje další moje zamilované – Nežli zmizíš v bílém ránu v Hrubínově překladu neboli Než ti k ránu zblednou líčka ve Vladislavově. Má úžasný rytmus, co říkáte?

Nežli zmizíš v bílém ránu
jitřní hvězdo z úběle
– v tymiánu
zpívá tisíc křepelek –
Pro básníka s láskou v očích
trochu třpytu tady nech
– skřivan z noci
nese jitro na křídlech –

I další básně jsou krásné, něžné, půvabné, zamilované, plné „rosných krůpějí“ a blankytu a „večerních vánků“. Roztoužené. Určené k tomu, aby je mladý snílek recitoval své vyvolené… Výjimkou je snad jenom melancholická Pláče to v srdci mém, která je věnovaná Verlainovu příteli Rimbaudovi a Je třeba odpouštět nám, která je o přátelském citu dvou dívek, které za svou „nejasnou touhu“ cítí vinu, kdoví proč…

…jenom tak budem šťastny, ale nevídáno
jsou-li dnes hořké, trpké chvíle v našem žití
budeme spolu obě aspoň plakat – ano?

I další básně jsou melancholické, jsou o marném hledání útěchy a bolavém srdci, třeba ta s názvem Má duše smutná, smutná byla. A o strachu, že ztratí tu, kterou nejvíc miluje, a které se nikdy nemůže nasytit, jako v básni Spleen.
V melancholickém tónu pokračují i básně ze sbírky Moudrost (Sagesse). Většinou jsou opět o lásce, ale básník nám poněkud zestárnul a zmoudřel, a tak už nehledá vášeň, spíš „tiché štěstí bez nároků/ jež z míru bez vítězství roste“. Vzpomíná na „ruce, je mu patřívaly“ a na mládí a na „křehkou krásu žen“.

Ta křehká krása žen, ruce, jež bledost pily
ty milosrdných sester i ty vražednic
ty oči, kde už není zvířecího nic
než záblesk, jehož „dost“ v nás krotí temné síly
A ten hlas! Třeba lhoucí, je tak roztomilý
zpěv jitřní, píseň o nešporách v záři svíc
či píseň mateřská, jež chropot tiší zníc
či vzlykot, který šála ztlumí v pravou chvíli…

Prostě zralý muž, který miluje zralé ženy. Už to nejsou jenom krásné milenky, už jsou to něžné těšitelky, odvážné a laskavé a moudré. A je tu i první báseň, která se nezabývá láskou k ženám, ale láskou k Bohu. Nejen láskou, ale třeba i strachem a odpuštěním.
Obrat k Bohu a meditaci můžeme vidět i v dalších pozdních básních, jako Agnus Dei ze sbírky Intimní liturgie (Liturgies intimes) nebo Ty šťastný chudý ze sbírky Štěstí (Bonheur). V těch ostatních je třeba zamyšlení nad životem, básnickým uměním, stárnutím a nadějí. A nad láskou, samozřejmě. V básni Obezřetnost si básník sedá se ženou pod strom ve večerním soumraku, „v tom tichu a v té klidné smrti červánků“. Jenom to, nic víc. A v básni Paní X., posílaje jí vzpomínku se ptá, jestli ho tehdy milovala…

A srdce? …
jen mezi námi: prosím vás
patřilo mně kdy? Moje bije
tak jako tenkrát. Prosté vždy je.
Je na mně, abych poslal vzkaz.

Báseň Per amica silentia je o tehdy stigmatizované lásce dvou žen, Kláry a Adeliny. Končí – na svou dobu jistě odvážným – zvoláním „a proto milujte se, osamělé“. Našla jsem tu i moji oblíbenou báseň Myší šramot, i když pod názvem Skřípavý dojem – „paní myš tu běhá/ šedá za šera“. A taky Já mystik byl, však dnes už neblouzním ze sbírky Písně pro ni (Chansons pour elle). O tom, že ani kvůli příklonu k Bohu nezapomněl na krásu žen…

Já mystik byl, však dnes už neblouzním
(zas žena mě má celého i s duší)

Před Bohem svého dětství klečel jsem
(před sebou ty mě máš dnes na kolenou)

A tak se Verlaine vrací ke své první inspiraci – lásce. Vzpomíná na „krásné oblouzení“, které prožíval v mládí, a nakonec tu zazní i báseň Poslední naděje: „ještě tě mít – zde na zemi!“

František Hrubín vs. Jan Vladislav

František Hrubín (1910-1971), jehož verše patří do školních čítanek. Český básník přírodní a milostné lyriky a také obav z války, dramatik a autor básní pro děti. V překladech se soustředil zvl. na francouzské prokleté básníky. Jeho překlad je poetický, barevný, krásný, i když místy trošku starobylý (vznikal ve 40. letech 20. století).

A na druhé strně překladatel, který není jako básník téměř vůbec známý – Jan Vladislav. Kdo to byl? Jan Vladislav (1923-2009) už v 17 letech četl v originále německé nebo italské básně. K těmto dvěma jazykům přidal ještě angličtinu, francouzštinu, rumunštinu, ruštinu, ukrajinštin, čínštinu a japonštinu. Mimo toho byl také výborný recenzent a literární kritik. A básník. Po roce 1948 a znovu po roce 1970 mohl působit pouze jako autor překladů a básniček pro děti. Založil samizdatovou edici Kvart a podepsal Chartu 77, v roce byl 1981 donucen k emigraci. Je nositelem Řádu T. G. Masaryka (1991), francouzského Řádu umění a literatury (1993), Ceny PEN Clubu za celoživotní dílo (1998), Státní ceny za překlad (2001) a ceny Ministra zahraničí Gratias agit (2008).

Ani František Hrubín to neměl v době komunistické totality lehké – když na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů (v roce 1956) odvážně kritizoval spojení literatury a politiky a zastal se pronásledovaných spisovatelů, zakázali mu vydávat vlastní básně a stejně jako Jan Vladislav mohl jen překládat a psát literaturu pro děti. Jeho samostatná tvorba vycházela jen v dobách uvolnění (60. léta a 80. léta 20. st.). Už víte, proč se tenkrát vydávalo tolik skvělých dětských knih?

Vladislavův překlad je úplně jiný, než ten Hrubínův. Svižnější, dynamičtější a současnější – pochází z 60. let 20. st. Mimo Verlainových básní nabízí také úryvky jeho soukromých dopisů, což nám pomáhá přiblížit jeho myšlenkový svět. Po přečtení obou překladů nemůžu říct, který z nich je lepší. Jsou tak rozdílné, že bych se nejraději naučila francouzsky, abych si mohla přečíst originál. Je dobré si aspoň jednou přečíst oba. Já zůstávám u toho, který si pamatuju už víc než deset let – u Slov na strunách Jana Vladislava.

 

Bělostná luna
plá nad mechem;
větvoví strunná
jsou povzdechem
ve tmě rozehraná…

Má milovaná!

Kmen černé vrby
se v příšeří
rybníka hrbí
a soupeří
se stínem sosny…

Toť chvíle pro sny!

Nesmírná něha
v poklidu jest,
jenž na svět lehá,
dávaje kvést
ve tmách luně bílé..

Jak vzácná chvíle!

Prameny

Paul Verlaine: Slova na strunách (překlad Jan Vladislav). Československý spisovatel/Klub přátel poezie, Praha, 1968

Paul Verlaine: Never more a jiné básně (překlad František Hrubín). Literární čajovna Suzanne Renauld, Havlíčkův Brod, 1998

František Hrubín – wikipedie

Jan Vladislav – wikipedie

Image 1: Múza na Pegasu, kolem 1900, olejomalba, 73 x 54 cm, soukromá sbírka, Paříž (Wikimedia)

Image 2: Ofélie mezi květinami, Odilon Redon, pastel, 64 x 91 cm, National Gallery, Londýn (Wikimedia)

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!

Co na to říkají ostatní?

Připoj se k diskusi

3 replies to “Paul Verlaine a jeho překladatelé”

  1. Bastera says:

    Úžasný článek! Pár básní jsem četla, ale ještě na střední povinně, docela si mě naladila si zase něco půjčit! 🙂 A obdivuji jak jsi vzdělaná a Tvůj styl, taky bych si přála se v tom tak vyznat 🙂

    1. Lenny says:Author

      Teda, úplně se červenám. Vždycky mě hrozně moc potěší, když moje recenze někoho navnadí. Díky za komentář.

  2. […] a handicap, den první a Guerilla Poetring. Nejčtenější literární článek byl medailonek Paula Verlaina. Z vyhledávačů vás sem nejčastěji přivedlo slovo „kniha“, stejně jako minulý […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *