Pro autory: psaní jako návyk

Kolik slov denně napíšete? Otázka platí samozřejmě pro autory (nebo budoucí autory) knih. Kniha se totiž skládá ze slov – udávaný rozsah je od 15 000 do 80 000 slov u novely a od 50 000 až k 250 000 u románu (moje kniha bude mít asi 45 000 slov, zůstávám tedy těsně pod hranicí románu). A protože náš čas tady v této realitě je omezený na nějakých 28 000 dní (a z toho si musíme odečíst dny, kdy jsme ještě psát neuměli nebo nemohli), je jasné, že pokud jednou chceme knihu dopsat, musíme nejen začít, ale i vytrvat a každý den nějaká ta slůvka přidávat. Je ale důležité, jak často a kolik?

Kolik slov denně napsat?

Tato otázka padla ve skupině “Odstartujte svoji knihu” a mě velmi překvapilo, jak moc je autorů, kteří to vůbec neřeší a píšou, jen když “mají chuť”. Čekání na múzu ale může být ošidné, protože ta nemusí přijít vůbec. Každému sice vyhovuje něco jiného, ale podle mých zkušeností je nejjednodušší způsob, jak psát, prostě psát. Pokud možno pravidelně, téměř až rutinně. Udělat si z psaní návyk a ten opakovat, dokud kniha není napsaná.

Hledala jsem, jak to s psaním mají spisovatelé, kteří už úspěšně nějakou tu knihu vydali. Ne všichni si měřili svoje psaní na slova – třeba Franz Kafka prý psal pravidelně po 23. hodině, když jeho partnerka usnula. Maya Angelou, americká spisovatelka a básnířka (a matka), se každý den na 6 hodin zašila do hotelu, protože jen tam měla klid. Svou každodenní vytrvalostí je známý i světově proslulý romanopisec Haruki Murakami, kterému s disciplínou pomáhají tréninky na maraton.

Anthony Trollope, velmi plodný autor viktoriánské éry, napsal každé ráno 3000 slov a poté odešel do zaměstnání. Stephen King ve své knize O psaní prozrazuje svůj denní cíl: 2000 slov. Michael Chrichton, který za svůj nedlouhý život napsal 23 knih (např. Jurský park), prý zvládl 10 000 slov denně.

Jistě, nikdo z nás asi není King. Jenže – ty knihy se doopravdy samy nenapíšou. Navíc jen psaním se člověk naučí psát, vypisuje se, získává jistotu, zlepšuje se. A když se jednou z psaní stane návyk, mozek si zvykne a pravidelně něco zajímavého vymyslí. Příběh vám přibývá, ani nevíte jak, a sám vám “napoví”, co má následovat. Ano, než jsem začala psát, tak jsem tomu taky nevěřila. Prostě to zkuste.

Poznámka pro ty, kteří “se nechtějí k psaní nutit”

Já vás chápu. Pokud jste zvyklí, že vás do práce někdo stále nutí (rodiče do učení, šéf v práci), tak se nutit ještě do svého koníčku nikomu nechce. Nebo pokud ostře rozlišujete práci a hobby a termíny a limity máte spojené pouze s prací, která vás třeba navíc ještě neuspokojuje…

Potom mám jen dvě řešení: buď to tak nechte a buďte v pohodě se svým přístupem “psát, jen když se mi zrovna chce” – nebo změňte svůj život (přitom nechci říkat, že by jedna z možností měla být “ta správná”, protože správné jsou obě).

Systém plánování a osobně nastavených latěk je pouze pro toho, kdo si chce organizovat svůj život sám a nevidí v tom nic negativního. Pro toho, kdo chápe, že “práce” není něco ošklivého, co musím udělat, abych si vydělal na živobytí, ale jakákoliv moje snaha něco dělat, ať už za to peníze jsou, nebo nejsou (a že nejtěžší je práce na sobě). Pro toho, kdo CHCE psát POŘÁD, kdo chce napsat jednu knihu a později přidat další, kdo se chce v psaní někam posouvat – tedy nezůstávat na nějaké hobby-šuplíkové rovině, ale svoje psaní dostat na lepší a lepší úroveň.

Jak totiž podotýká Malcolm Gladwell, každý je schopný dosáhnout mistrovství – za předpokladu, že odtrénuje minimálně 10 000 hodin. Podobně třeba Ray Bradbury ve své knize Zen a umění psát radí začínajícím autorům psát 1 000–2000 slov denně po dobu 5–10 let. Ale připomíná taky, že celou dobu vás má psaní bavit. Jinak to nemá cenu a je lepší jít dělat něco pro vás zajímavějšího.

Návyky a pravidelnost

Pokud nějakou činnost opakujete každý den, budujete si nový návyk. Prvních dvacet dnů je nejrizikovějších, poté už se činnost stává zvykem a zautomatizuje se (ne že by se zautomatizovalo samotné psaní, pouze zvyk sednout si k tomu, začít a neskončit, dokud nemáte určitý počet slov). Je dokázané, že mozek díky zavedeným návykům nemusí řešit věci jako “chce se mi dnes, nebo nechce?” nebo “nemám náhodou na práci něco zajímavějšího?” atd., a o to víc je výkonnější. O to víc se můžete soustředit na samotné psaní!

Jistě, psát pravidelně úplně každý den se podaří jen pár šťastlivcům s pevným denním rytmem. My ostatní musíme být i v tomto pružní. Třeba já trávím od jara do podzimu (a někdy i v zimě) vždy část týdne na stavbách, někdy celý den sedím nad korekturou pro klienty (nárazová práce) atd. Ale potom jsou dny, kdy můžu psát, a v tyto dny se vždy snažím splnit si svůj limit – s velkou radostí a důrazem na slovo MŮŽU.

O tom, jestli ten den bude nebo nebude vhodný k psaní, se rozhoduju, už když si večer před tím plánuju, co chci následující den dělat. V takový den se na mém to-do-listu objevuje položka “PSÁT”, ke které jen připíšu, co konkrétně to bude – kniha, populárně-naučný článek do časopisu, nebo článek na web? A na jaké téma? Spolu s návykem psát mi toto plánování pomáhá, abych neztrácela čas a nevymýšlela, ale rovnou psala. A nedělala si výčitky ve dnech, kdy bylo už dopředu jasné, že nic napsat nezvládnu.

Jak si návyk hlídat?

Metody, jak si návyky hlídat, mají zároveň motivovat k jejich dodržování. Nejjednodušší je vzít si kalendář a křížkovat si každý den, kdy máme “splněno”. Motivací je nepřerušit řetěz křížků. Stejnou metodu využívá Petr Ludwig v populární knize Konec prokrastinace, jen místo kalendáře tu máte “buzerlístek”.

Pro někoho může být velkou motivací to, že svoje rozhodnutí zveřejní na internetu, nebo aspoň prozradí svým blízkým. Skupina stejně zapálených lidí, kteří vás pochválí, když máte splněno, a povzbudí, když se nedaří, je vůbec jedna z nejlepších motivací. Z těchto dvou konceptů vzniklo Nanowrimo, což je celosvětová internetová akce, která se vás snaží nakopnout k tomu, abyste během jednoho měsíce napsali 50 000 slov (což dělá asi 1670 slov za den). Bohužel ale funguje právě jen ten jeden měsíc v roce a navíc vás nutí přijmout nastavenou laťku, což nemusí každému vyhovovat.

V dnešní době existuje spousta aplikací, které vám umí připomenout, že jste ten den ještě “nesplnili”, co jste chtěli, nebo z plnění vašich cílů udělat zajímavou hru. Osobně jsem vyzkoušela Loop Habit Tracker – má jednoduché ovládání, můžete si natavit jakékoliv denní návyky a upomínky na ně, dokonce vám může vyjet soupis vašich splněno/nesplněno v excelu, celkově mě ale nedokázala příliš motivovat.

V současnosti používám Habiticu, která má mnohem propracovanější funkce a motivaci, která sází to, že nenecháte vašeho avatara, aby ho nesplněné návyky utloukly k smrti, a do které patří i možnost najít si skupinu lidí, kteří řeší podobné problémy (ano, je tam i skupina pro psavce) a mnohé další. O Habitice chci napsat celý článek, zaslouží si to.

Postupné cíle

Na závěr ještě krátce o tom, jaký cíl si vlastně nastavit. Každému vyhovuje úplně jiný počet slov nebo hodin, to je čistě na vás. Ani zavedení spisovatelé to nemají stejně, jeden napíše každý den třeba 500 slov a jiný 10 000. Já jsem dřív měla minimum 300 slov (neboli necelou polovinu článku nebo kapitoly), teď se snažím držet 500 slov. Psaní knihy jde mnohem rychleji než populárně-naučné články, kdy mi polovinu času schlamstne hledání zdrojů a rešerše, a když se do toho zaberu, tak není problém napsat za večer klidně 800 slov.

Jednu věc bych ale poradit chtěla: dávejte si postupné cíle. Začínejte od malých (třeba 200 nebo 300 slov) a postupně přidávejte (a nebo ne, jak budete chtít). Vyhnete se tak frustraci hned v začátcích, kdy se vám nepodaří napsat každý den tolik, kolik byste chtěli – protože ne každý den vám to půjde úplně lehce a ne každý den na to budete mít dost času.

Nastavený limit by měl být úplným minimem, které chcete a můžete napsat každý den. No jo, ale dokope vás něco k tomu, abyste případně pokračovali, i když už máte ten den “odškrtnuto”? Kvůli tomuto dilematu jsem si našla svůj systém postupných cílů. OK, minimum (250 slov, tedy jednu normostranu) mám dnes splněno. Chce se mi (mám čas a vůli) ještě pokračovat? Dobře, mohla bych dosáhnout další mety (500 slov). Mám dnes extra psavou náladu? Hurá, další laťka pokořená (800 slov). A to stačí, měla bych se protáhnout a jít se věnovat i něčemu dalšímu, protože život nejsou jenom písmenka. 

Poznámka číslo 2

Prosím vás, nechápejte nic z toho, co jsem napsala, jako nějaké nařízení. Vypisuju tu pouze svoje zkušenosti a co pomáhá mně. Jsem člověk, kterého psaní naplňuje a považuje je za bytostně svůj způsob kreativního vyjádření a zanechání svých otisků v tomto světě.

Ještě před deseti lety jsem ale nic z toho nechápala a nejspíš bych tehdy taky řekla, že píšu, jen když přijde múza. Jenomže to znamenalo, že si musím vydělávat něčím úplně jiným než psaním a kniha, kterou jsem chtěla napsat, má dodnes jen asi 20 stránek. Od té doby jsem ušla nějakou cestu a dnes pravidelně píšu “na zakázku” (tedy na deadline) a nedělá mi to problém. A té vysněné knize (tedy jiné, tam k té jsem se už nikdy nevrátila) už chybí jen posledních 10 krátkých kapitolek, tedy asi pětina z celkového rozsahu. A co je nejdůležitější: psaní mě baví čím dál víc. Tím víc, čím snadněji mi jde. 

To dám!

To dáme!

P. S.

Tento článek má 1750 slov a napsala jsem ho během včerejška a dneška. Což znamená, že pro oba dva dny mám splněné všechny 3 postupné mety. Hurá 🙂