Dovolenou jsem strávila na Oslavě, a tak můj první výlet vedl na legendární ketkovický hrad Levnov. Naposledy jsem tam vyšlapala ještě jako dítě a vzpomínky už byly matné, přesto jsem měla velkou chuť se do toho zvláštního kraje zase vypravit. Řeka sevřená vysokými skalami, zbytky hradů, staré mlýny, trempské osady, ohniště a totemy. Kousek divočiny pár kilometrů za Brnem. Pojďte dneska se mnou!
Ranní vstávání, balení svačin a pak autobusem do Ketkovic. Hned před ketkovickou samoškou potkáváme prvního trempa. Sedí na lavičce a popíjí lahváče. Ještě v Ketkovicích, kousek za návsí, si taky sedáme a jíme první svačinku. Je chladno, musíme si oblíct bundy. Pokračujeme po červené značce směrem na “Ketkovák”, jak trempové Levnovu říkají.
Vesnici opouštíme po pohodlné široké cestě mezi poli, lemované alejí černých jeřabin. Na cedulce čteme, že ji minulý rok vysázel ČEZ. Poté zahýbáme na lesní cestu. Za chvíli jsme na vyhlídce Zavřelovo panorama, která je ale zarostlá náletovými stromky, takže do kraje moc nevidíme. Je na ní ohniště a vápencový pomníček s nápisem In memoriam St. Grossmidtii, magistri silvarum.
Od vyhlídky jdeme po úzké cestičce a pořád dolů, až na odbočku k Levnovu. Z odbočky je to ještě celý kilometr, nejdřív obyčejnou lesní cestou a mírně dolů, poté už zvláštním, řídkým borovicovým lesem, kde všude na zemi místo mechu vidíme lišejníky. Skoro jako někde na horách.
Po prudkém závěrečném kopečku se ocitáme – strašně vysoko nad okolními lesy, nad Oslavou, pod sebou prudké srázy a před námi jenom nebe a protější kopec. Levnov neboli Ketkovák. Chvíli lenošíme a svačíme, potom zkoumáme. Rostou tu skalničky a nějaká (asi) pažitka. A nejsme tu sami, přichází mladý pár a rodinka, se kterou se ten den potkáme ještě 4x.
Stejnou cestou se vracíme k odbočce, jen si to nakonec o pár set metrů zkrátíme pohodlnou cestou. Opět na červené sbíráme kameny plné blyštivé slídy a stavíme z nich pyramidku. Zanedlouho přicházíme širokou lesní cestou dolů k Oslavě k 600 let starému Ketkovickému mlýnu. Můžeme obdivovat nádherné kamenné oblouky nad náhonem. Opět zastávka a velké focení na mechem porostlých betonových schodech donikam.
Oslavu přecházíme po bývalém železničním mostě, který na místo dopravil ketkovický mlynář Vydra, velký podporovatel trempingu. Z mostu se ohlížíme zpět na Levnov. Vidíme skály a mohutnou opěrnou zeď, jedinou, která přežila jeho rozboření zemskou hotovostí v 15. století. To proto, aby se na něj nevrátili loupeživí rytíři. V zátočině za mostem na nás z jedné skály shlíží dřevěný orel s nápisem Kamelot, ani u něj se nezapomeneme vyfotit.
Mírnou krajinou plnou chatek, laviček a upravených trávníků dojdeme k rozcestí pod Levnovem. Místo zastávky v kantýně se rozhodujeme pro přechod po uzounké stezce ve srázu nad řekou, na které dostáváme závrať, a když skončí, oddechneme si. Dostáváme se k Senoradskému mlýnu.
Na rozdíl od ketkovického je opravený, zabydlený a obklopený upraveným trávníkem. Na náhonu sedí vodník a v zahradě se pase srnec. Odbočujeme na modrou. V nohách máme už skoro 8 km a před sebou ještě víc než 11. Nejdřív jdeme pohodlně podél Chvojince, místy opět po úzké stezce nad řekou, ale už nikdy nad takovým šíleným srázem, nebo jsme si možná už zvykli.
Procházíme kolem nebo i přes spoustu krásných louk, občas potkáváme chaty, totemy a nebo aspoň ohniště a přístřešky z větví. Párkrát přeskakujeme potůčky, jednou zouváme boty a brodíme se přes řeku, na druhé straně si pak suším nohy v divoké mátě na další louce.
Pak vyšplháme na Kozí hřbety, kde opět oddechujeme. Už začínáme mít dost, ale na rozcestí zjišťujeme, že nám chybí ještě snad 5 kilometrů. Už se jen plazíme, když dítě hlásí, že vidí mořského hada. Není to halucinace? Tak napůl. Ve velké lesní louži pozorujeme malou užovku, jak loví pulce.
Nakonec přece jen přicházíme k Olšínskému mlýnu. I ten je opravený, ale ne jako pohádková chaloupka, ale funkční hospodářství s vlastními včelíny a chovem koní a kdovíčím ještě. Vedle v ruině bývalé pily je paintbolová herna. Po rovné asfaltce lemované velkými lipami se dokodrcáme ke kralickému nádraží.
Vlak necháváme ujet před nosem, už nejsme schopní zrychlit. Říkáme si, že tam snad budou mít někde vodu nebo pivo, protože jsme trestuhodně podcenili pitný režim. Ale nejbližší hospoda má pro technické problémy zavřeno a voda je jen užitková. A tak už jen sedíme na lavičce a dalším vlakem se necháváme odvézt domů.
Chci napsat komentář