Yann Martel: Pí a jeho život

pi„Znám jeden příběh, po kterém uvěříte v Boha,“ hlásá nám už z obálky Yann Martel prostřednictvím tajemného starého Inda. Někoho to může téměř odradit (přece jen, kdo by mě chtěl nutit k něčemu tak osobnímu, jako je víra?), někoho naopak navnadit. Jak silný musí být příběh, aby ve čtenáři vyvolal vůbec nějaký pocit, natož víru v cokoliv? Ten nejsilnější. Jako tento příběh o chlapci se zvláštním jménem Pí.

Děj a struktura knihy

Příběh je vlastně velmi netradiční robinsonáda: šestnáctiletý Pí přežije spolu s několika zvířaty ztroskotání lodi a potom se asi 7 měsíců plaví na záchranném člunu (to, že všechna dobrodružství Pí nakonec přežije, není žádné spoilování: Pí je vypravěčem svého vlastního příběhu). Musí pít, musí jíst, musí se chránit před sluncem a žraloky a musí se nějak srovnat s dalšími pasažéry svého provizorního domova, nebo vlastně jen s tím nejsilnějším: majestátním tygrem jménem Richard Parker.

K tomu se ovšem dostaneme až asi ve třetině knihy. Ta začíná krátkým úvodem, příběhem o příběhu, který je podaný jako zápisky skutečného, ne příliš úspěšného spisovatele, kterého nouze zavede do Indie. A tam narazí na onoho starého Inda, který mu dá kontakt na jiného Inda, žijícího v Torontu. A tak se seznamujeme s Pí Patélem, který v první kapitole začíná vyprávět o svém životě.

Nejdřív ovšem o svém životě před a po ztroskotání. V první třetině knihy nám Pí krátce povypráví o studiích a životě v Kanadě a potom už se začne zabývat svým dětstvím v indickém Puduččéri. Už tady najdeme určité bizardnosti: Pí se ve skutečnosti jmenuje Piscine Molitor po strýcově oblíbeném bazénu a přezdívku Pí si vybojoval až na střední škole. V dětství a mládí postupně konvertuje k hinduismu, křesťaství i islámu a vyznává všechna tři náboženství společně…

Jako syn majitele malé zoo Pí zná a má rád zvířata – a často a rád o nich hovoří. Hned v první kapitole se tak nechápavě začteme do pojednání o lenochodech, a tím naše zoologická exkurze zdaleka nekončí. Připravte se na to, že líčení života v puduččérské zoo, popisy zvířat a jejich zvyků prostupují celou první třetinou knihy, a často se s nimi setkáme i dále, kdy si je Pí postupně vybavuje a využívá je pro své přežití a kdy se tak teorie stává praxí.

Pro mě byla tato předehra dalších událostí úžasně barvitá a zajímavá, ale já jsem religionista, indofil a zvídavý milovník a obdivovatel zvířat. Pokud nemáte náladu na popisy, bude vás možná úvodních 36 kapitol (jen svoje úvahy o náboženství podává Pí na celých čtyřiceti stranách) nudit. Potom máte několik možností: přeskočit až do druhé části s názvem Tichý oceán, nebo celou knihu zahodit a podívat se pouze na film, který byl podle ní natočený a o tyto popisy je samozřejmě ochuzený, nebo zatnout zuby a prokousat se všemi těmi poznámkami, což bych doporučovala nejvíc, protože v další části najdou téměř všechny svoje opodstatnění.

Po rozvláčném úvodu jsme v kapitole 37 nemilosrdně vrženi do druhé části. Potopení lodi stejně jako většina příběhu je podané lakonicky, jako určitá danost, a přesto velmi barvitě a emotivně:

Loď se potopila. Voda se nad ní zavřela s obludným kovovým říhnutím. Věci vybublaly na hladinu a pak zmizely. Všechno křičelo – voda, vítr, i mé srdce. (str. 119)

V prvních dnech po ztroskotání se do sebe pustí zvířata, která zůstala na lodi. Tato pasáž vyznívá neuvěřitelně drsně, takže můžu jen vyseknout poklonu autorovu umu přinutit svoje čtenáře skutečně cítit to, co cítí jeho hrdinové: strach, smutek, osamělost, beznaděj, vítr, slunce, bolest, odpor… Z této pasáže jsem byla v šoku, úplně ztuhlá, jako kdybych sama něco z toho prožila. Přesto jsem nedokázala přestat číst, četla jsem dál a dál, jen jsem se modlila, aby to už skončilo, aby ti co mají zemřít už byli mrtví a příběh začal vyprávět o naději a odvaze.

Odvahu totiž bude Pí na své cestě potřebovat. Nebo možná spíš tvrdohlavou víru v přežití, držení se života zuby nehty. Pro přežití udělá cokoliv – z mírumilovného vegetariána se stane nemilosrdný lovec ryb a želv, z obyčejného chlapce se stane alfa-samec v teritoriu velkého a nebezpečného predátora. V tom je příběh naprosto úžasný. Když jsem četla pasáž o tom, jak se Pí tygrovi znovu a znovu postavil, aby mu ukázal svoji převahu, jen s želvím krunýřem místo brnění a holýma rukama, měla jsem slzy dojetí v očích.

Vydejme se tedy na plavbu. Čeká nás ticho samoty uprostřed oceánu, detailní popisy lovu a kuchání ryb, žraloci, bouře, lapání pitné vody. Čeká nás zoufalství a hlad, spálená a vysušená kůže, čeká nás setkání na pokraji šílenství. Zajímavá, ale velmi těžko uvěřitelná je i pasáž o tajemném ostrově, porostlém zvláštními stromy a obydleném tisíci surikat. Poté už Pí poznamenává jenom to, že „zbytek příběhu je jen samý smutek, bolest a vytrvalost“ (str. 309)

Hra na pravdu

Poslední 3 kapitoly jsou uvedené jako záznam rozhovoru zachráněného Pí a japonských vyšetřovatelů ztroskotání, kteří mu jeho příběh nevěří – což je naprosto logické, vzhledem k fantastičnosti a pohádkové neskutečnosti téměř všeho, o čem Pí mluvil. Pí jim tedy vypráví jiný příběh, který (bohužel) nevybočuje z pole naší zkušenosti.

Otřesně krutý příběh – a my si stejně jako oni vyšetřovatelé můžeme vybrat, čemu chceme věřit. V tomto je Pí a jeho život výsostně postmoderním románem bez jasně vymezených kontur skutečnosti a pravdy. Vše je relativní, vše záleží na úhlu pohledu, a zároveň je vše pravdivé a jednotlivé pravdy do sebe zapadají a teprve tak skládají celý obraz. Pravda je výsledkem zpětné interpretace příběhu. V tomto mi kniha hodně připomněla můj oblíbený Klub rváčů od Chucka Palahniuka.

Navzdory tomu, že rozumem víme, že ostrov z chaluh a vlastně vůbec nic z příběhu není možné, působí příběh jako pouze mírně přibarvený obraz nebo jen jiný pohled na realitu. Autor používá snad všechny možné finty – od zarámování příběhu příběhem imaginárního spisovatele, vsuvek ze současného Toronta, zasazení do konkrétních míst a časů, až k realistickému a detailnímu popisu záchranného člunu, každé maličkosti na něm a všech postupů, které chlapec musel zvládnout, aby nezemřel hlady nebo žízní.

Přiznám se, že jsem dlouho nevěděla, jestli věřit nebo ne. Vlastně jsem celou dobu, kdy jsem četla, věřila. Možná nás kniha nedovede k víře v Boha, ale k víře v to, co nám sama předkládá jako realitu, určitě ano.

Yann Martel

Narodil se roku 1963 v Španělsku, cestoval po celém světě, nyní žije v kanadském Montrealu. Jeho první kniha se jmenovala Fakta v pozadí případu Roccamatiových z Helsinek (1993). Většího ocenění se mu dostalo právě za román Pí a jeho život (2001), za který obdržel Hugh MacLennanovu cenu (Prize for Fiction), Asian/Pacific American Award for Literature a nejcennější Man Booker Prize (for Fiction).

Yann Martel: Pí a jeho život

České vydání: Argo, Praha 2004

Originální vydání: Life of Pi, 2001

Překlad: Lucie a Martin Mikolajkovi

Kde koupit: http://www.kosmas.cz/knihy/121226/pi-a-jeho-zivot/

 

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!
Příspěvek byl publikován v rubrice Beletrie, Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Yann Martel: Pí a jeho život

  1. Bastera napsal:

    Moc pěkná recenze, také bych chtěla takhle rozumět literatuře. Knihu ni film jsem neviděla, ale docela jsi mě navnadila 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *