Záhada nedočtených knih

MJaqueline sxc book-1290413-mMěsíc srpen se stal měsícem nedočtených knih. Jak se to stalo? Asi jsem se nechala pohltit prací, které jsem nikdy v životě neměla víc. Což není žádná stížnost, naopak, říkám to s nadšením a hrdostí, protože to znamená, že si můžu vybírat a dělat to, co mě víceméně baví. Většinou více než méně. A taky létem. Zrovna teď žiju chystáním výletu do lesa pro zájemce o přírodu. Proč ale nedočítám knihy (a tím pádem nepíšu recenze)? Rozhodla jsem se této záhadě přijít na kloub…

První podezřelý je únava. Jasně, pracuju hlavou a tím pádem se mi nechce do čtení, leda by to bylo něco oddechového. Opravdu? Myslím, že jsem na špatné stopě. Oddechové knížky mě nikdy moc nebraly. Navíc to, že přemýšlím, mě spíš víc nabudí, takže mám chuť přemýšlet ještě víc a vybírat si ještě složitější knížky. Třeba takové ty zajímavé knížky o vesmíru (Jak přišel vesmír ke svým skvrnám) nebo historickou fantasy nebo nějaké filozofování… Únavou to nebude.

Druhý podezřelý je kniha Cesta. Od chvíle, kdy jsem ji začala číst, jsem propadla jakési melancholii. A taky je fakt, že od té doby jsem už nic nedočetla. Dokonce ani tu Cestu ještě ne. Říkala jsem si, že by to chtělo něco optimističtějšího, ale stejně na ni pořád myslím a stále mě to k ní táhne. Dokonce mám v hlavě námět na fanfikci – což je u takové knihy asi vážně divné.

Nepomohlo ani Spolčení hlupců, výsostná satira s americkým tlustým blbem v hlavní roli, ani brutálně fantaskní svět Nezahrady a dokonce ani Zaslaná pošta od prověřeného kouzelníha slovního humoru Terryho Pratchetta. Zkusila jsem i sborník historické fantasy Wilth Ahwa, kde jsem úplně bez zájmu prolistovala první a třetí povídkou (Řeky od Lucie Kučerové a Markwart od Zdeňka Beneše), aspoň s trochou zaujetí přečetla druhou povídku Krev Divoké řeky od Zbyňka K. Holuba (doba Keltů, asi 300 př.l.) a jediné, co mě vážně zaujalo, byla čtvrtá povídka Mnata z Dulebů od Milana Brabce (doba starých Slovanů, 8./9. st.). Asi to bude velký spoiler, když prozradím, že tam byly rusalky a vlkodlaci, ale o dost drsnější než z knížek pro děti…

Rozečetla jsem i několik „naučných“ knih, ale u těch mi to nevadí. Prostě si z nich vybírám, co zrovna potřebuju. I když některé bych přece jen chtěla dočíst – Krajiny vnitřní a vnější od Václava Cílka a Čtyřhodinový pracovní týden od Tima Ferrise, který nečtu, ale studuju. A jednu dočíst musím, protože jsem to slíbila. V ostatních jsem jen hledala informace, to je OK.

Cesta za to nemůže. Možná mě jen přiměla víc si vážit života a žít v přítomnosti. I to, že hodně pracuju, mě nutí, abych si víc vybírala, co dělám, když mám volno. A navíc to, že jsou věci tak, jak dnes jsou (tedy jinak, než byly), znamená, že já jsem jiná, než jsem byla. Změnila jsem se a logicky se změnil i můj vkus (nebo spíš potřeba), co se týká výběru knih.

Našla jsem viníka. Jsem to já. Moje minulé já, které si vybíralo knihy na To Read List před pouhými několika měsíci a které nemohlo vědět, že v budoucnu budu mít chuť číst něco jiného. I když je docela dobře možné, že se k těm dřív zapsaným knihám budu chtít přece jen někdy vrátit… To dopředu nevím.

Ale věřím jedné věci: ty dobré knihy si ke mě stejně v pravý čas najdou cestu. Přijdou, když je budu potřebovat číst, abych v nich našla buď odpověď nebo zrcadlo nebo něco, co mě popostrčí kousek dál. Osloví mě a já to poznám.

Proto bez výčitek odkládám všechny nedočtené knihy a vybírám to, co mě oslovuje dneska. Konkrétně knížku Jedlé rostliny v přírodě. A vyrážím na výlet do lesa.

Jak to máte s nedočtenými knihami vy?

A co výlet do přírody? Ten příští bude za ocúny. Přidáte se?

Image copyright: MJaqueline

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!

Chci napsat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *