Rabíndranáth Thákur: Gítáňdžali

gitandzaliGítáňdžali znamená v bengálštině Oběť písní. Tuto sbírku duchovní poezie napsal před více než 100 lety Rabíndranáth Thákur, který za ni v roce 1913 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Stal se tak prvním mimo-evropským laureátem ceny a tím, že svoje verše přeložil a vydal v Anglii, pomohl propojit evropskou a asijskou literaturu, kulturu i náboženské myšlení.

Místo a čas: Bengálsko

V 19. století byla Indie pod nadvládou Britů. Kalkata byla hlavním městem britské Indie, centrem Bengálska a také centrem indického hnutí za nezávislost. Abych to ještě lépe vysvětlila: Indie nikdy nebyla jednobarevná, skládá se z mnoha oblastí s různými jazyky a etniky. Bengálsko byla velká a poměrně jednotná oblast na východě. Boj Bengálců za sebeurčení byl v Indii jeden z nejsilnějších.

Bohužel Britové v roce 1905 a potom znovu (1911, 1947) Bengálsko rozdělili na Západní (hinduistické, součást Indie) a Východní (specifický folklorní islám, Východní Pákistán). Bengálci to nesli velmi těžce. Od 50. letech 20. století mezi Východním a Západním Pákistánem probíhala občanská válka, která vyvrcholila genocidou a následným osamostatněním Východního Pákistánu. Tak vznikl v roce 1974 Bangladéš. Ale to už je novodobá historie.

Pokud si o prostředí a kultuře Bengálska, nebo přímo o jeho literatuře, chcete přečíst víc, doporučuju knihu, kterou napsal významný český indolog Dušan Zbavitel: Bengálská literatura – Od tantrických písní k Rabíndranáthu Thákurovi. V roce 2008 ji vydalo nakladatelství ExOriente.

Osoba: Rabíndranáth Thákur

Autorem sbírky je Rabíndranáth Thákur, bengálsky Robīndronātho Thākuro, v anglickém přepisu Rabindranath Tagore. Byl to indický, tedy spíš bengálský básník, reformátor, filosof a všestranný umělec. Narodil se v roce 1861 v Kalkatě. Ano, bylo to v době, kdy v Bengálsku probíhaly obrozenecké snahy o nezávislost a sebeurčení.

K těmto obrozencům patřila i Thákurova rodina. Jeho děda byl mecenáš veřejných projektů, otec náboženský reformátor. Byla to bohatá a vlivná rodina. Rabíndranáth byl nejmladší ze 14 sourozenců. Univerzitu studoval v Anglii, takže anglické prostředí i jazyk znal velmi dobře.

První básně začal psát už v osmi letech. Velké množství povídek a básní napsal v 90. letech 19. století, když spravoval rodinné statky ve Východním Bengálsku. Tehdy byl ženatý a zajímal se o tradice a folklór své země. Na počátku 20. století se odstěhoval do Západního Bengálska, tedy zpět do Indie, kde založil ášram, veřejné zahrady, knihovnu atd.

V roce 1912 vydal anglický překlad sbírky Gítáňdžali, který byl v Evropě a Americe vřele přijatý. Tím se stal světově známý a hned v následujícím roce obdržel Nobelovu cenu za literaturu: „… pro hloubku a vznešené zaměření jeho básní, pro krásu a svěžest, jež jeho poetický génius skvělým způsobem dovedl uvést ve své vlastní anglické podobě do literatury Západu“.

Ve 20. letech 20. století Thákur cestoval a přednášel po celém světě, navštívil i Prahu. V Indii se snažil vybudovat alternativní vzdělávací institut. V posledních letech svého života psal hluboké, mystické básně a úvahy. Zemřel v roce 1941 v Kalkatě, ve stejném domě, ve kterém se narodil. Jeho básně se staly bengálskou a indickou hymnou.

Kniha: Gítáňdžali

Původní Gítáňdžali byla sbírka duchovní lyriky, kterou Thákur v bengálštině vydal v roce 1910. Obsahovala 157 básní. Kniha, kterou jsem četla, je ale přeložená z anglického vydání Gitanjali Song offerings z roku 1912. Od původní sbírky se liší výběrem básní i jejich počtem.

Do anglického výběru zařadil Thákur pouze 53 básní z původní bengálské Gítáňdžali. K nim přidal dalších 50 básní ze sbírek Gitimalya (17 básní), Naivedya (15 básní) and Kheya (11 básní) a z veršovaného dramatu Achalayatan, které napsal dříve. Jeho anglický překlad je volný a přizpůsobuje se mentalitě svých čtenářů.

Česká Gítáňdžali má tedy stejně jako anglická 103 slok, nebo odstavců, podle toho, jak se na to díváme. Básně jsou totiž bez rýmů, alespoň v překladu Františka Baleje. Jsou to poeticky znějící věty, lyrické rozhovory s vyšší bytostí, kterou Thákur nenazývá jménem nějakého určitého boha, ale oslovuje ji třeba mistře, příteli, živote života mého atd. I proto je jeho duchovní poezie univerzální.

Překlad je bohužel trochu zastaralý, a i když se to redaktor Jaroslav Novotný snažil omluvit tím, že to díky tomu zní slavnostněji, mně osobně úplně nevyhovoval. Lepší se mi zdá překlad Dušana Zbavitele (Odeon, Praha 2000).

Co se mi naopak na tomto vydání z roku 1990 (působí trochu samizdatově) hodně líbilo, jsou ilustrace Jaroslava Dvorského. Prosté kaligrafie kreslené černou tuší na světle žlutý podklad se s texty zajímavě doplňují.

Kdo by si knihu měl přečíst? Nejvíc se asi bude líbit duchovně založeným lidem. Verše vyjadřují úctu k bytosti, která nás převyšuje. Pokoru, lásku a touhu po (posmrtném) setkání. Nedají se přečíst na jeden zátah, vybízejí k zamyšlení, zastavení, meditaci.

Asi by se mi hodně líbily v určitém úseku mého života, kdy jsem podobné věci hodně řešila a vlastně jsem to i podobně vnímala. Teď mám ale období aktivního, tvůrčího života, takže verše plné sladkobolné pasivity a odevzdanosti nejsou úplně to, co bych vyhledávala.

Přesto jsem ráda, že jsem si je mohla přečíst. Díky své literární hodnotě jistě patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo napsáno.

Ukázka: Píseň 13.

Píseň, kterou chci zpívat, nebyla dodnes zpívána.

Strávil jsem dny své napínáním a snímáním strun na svém nástroji. Časomíra nebyla správná a slova nebyla dobře volena, jenom muka touhy jsou v srdci mém.

Květ se nerozvil, jenom vítr vzdychá kolem něho.

Neviděl jsem jeho tvář, ani jsem neslyšel hlasu; jenom jsem zaslechl tiché kroky z cesty před domem.

Po celý dlouhý den jsem rozprostíral na podlahu koberec, kam bych jej usadil; ale lampa nebyla rozsvícena a nemohu jej pozvat do domu svého.

Žiji nadějí na shledání s ním, ale shledání to ještě nenadešlo…

Bengálská verze (s angl. titulky)

 

Rabíndranáth Thákur: Gítáňdžali

Originální (anglická) verze: Gitanjali – Song Offerings, India Society of London, 1912

Překlad: František Balej

České vydání: Nakladatelství R. K. Lukášek, Trutnov, 1990

Redakce a předmluva: Jaroslav Novotný

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!
Příspěvek byl publikován v rubrice Beletrie, Nobelova cena, Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *