Nejsem ještě stará, ale dnes se mi zdá být pozdě začít zapisovat, kde všude jsem byla a co všechno jsem viděla během svého dětství. Všechno mám zpřeházené a dnes nevím, kdy jsem kde byla. Jen vím, že jsem to viděla. Vzpomínky zůstaly nesmazané, i když je překryly nánosy prachu…
Prohlížení krabice plné starých map, pohlednic a skládaček, jaké prodávají na hradech. Odpovědi na otázku Kde jsme to byli? zůstávají zamlžené. Vše se smíchalo dohromady. Mapy, pohlednice i vzpomínky. Tady jsou útržky cest, které jsem absolvovala jako dítě se svými rodiči.
První se mi vynořuje Náchod. Dovolená s rodiči, ještě jsem byla malá. Bydleli jsme v hotelu kousek pod zámkem. Pamatuju si vzor na fasádě zámku a kopec, na kterém stál. Jeden den jsme se vraceli za prudkého deště a z kopce stékaly proudy vody. V Náchodě jinak moc k vidění není, jezdili jsme na výlety do okolí – ZOO ve Dvoře Králové, Ratibořice, pevnost v Dobrošově, zámek Opočno. Tohle zůstalo v mlze, jen snad že v Babiččině údolí zrovna chyběla socha nebo něco co jsme chtěli vidět (nebo byl zámek pod lešením? – zůstal jen dojem), okrajově také pevnost a potom zcela jasně vidím vycpané jelení hlavy a vystavené zbraně na Opočně. Nelíbilo se mi to, ale dojem to zanechalo – možná právě proto? Ve Skalici a Babiččině údolí jsem byla později znovu na školním výletě, to už si pamatuju jasněji.
Další velká dovolená byly Jeseníky. Poprvé v Malé Morávce, ještě pořád jsem byla dost malá, ale hodně jsme chodili, byli jsme na Pradědu (pěšky až z Hvězdy), dolů kolem Bílé Opavy do Karlovy Studánky, na nějaké rašeliniště (Rejvíz?) a k nějakým betonovým sochám dinosaurů. I když to si možná pletu s Vyškovem. Moc se nám všem líbila příroda, hlavně mechy a kapradí. Na Petrových kamenech vítr, rodiče nás museli držet, aby nás to nesfouklo. Příliš málo zapamatovaných dojmů.
Podruhé už jsme byla trochu větší, byli jsme jen se sestřičkou a mamkou v Karlovicích, zotavovna Slezan, s takovou tou hromadnou jídelnou. Hodně pohodová dovolená, nezdolávali jsme dvacetikilometrové trasy, většinou jsme se jen placatili na místech, která se nám líbila – Mořské oko pár kilometrů nad Karlovicemi a místní minigolf. Jen jednou Praděd. Cestou možná ještě Bruntál, to už vlastně nevím.
Jeseníky zůstaly mou srdeční záležitostí, nesmazatelným dojmem ze surové přírody, pralesem a větrem mého dětství…
…
Další výlety byly krátké a hutné – ráno vstát, sednout na vlak, projít trasu, zámek, město, a večer se vrátit domů. Aspoň zůstaly dojmy oddělené, tady už si aspoň něco pamatuju jasněji.
Zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou – pokud se nepletu, byl to krásný estetický zážitek. Zámek má úžasnou fasádu a takovou tu barokní zahradu se zastříhanými keři a symetrickými cestičkami.
Zámek v Rájci-Jestřebí – poměrně blízko, jen kousek vlakem. Nepamatuju si vůbec nic.
Zámek v Náměšti nad Oslavou – splývá s ostatními zámky, jen nejistě pozitivní dojem.
Zámek Lysice – taky jen kousek vlakem a dojem splývající s ostatními. Později jsem se tam zašla podívat sama, je pěkně opravený.
Nové Město nad Metují – prý jsem byla na místním zámku. Netuším.
Výlet kolem řeky Oslavky na hrad Ketkovák – rájem trempů, po sotva znatelných strmých cestičkách, divokou přírodou na zbytky hradu, o kterém zpívají i Kameloti. Taky jsem si to užila, příjemná změna po těch nablýskaných zámcích.
Kunštát – v paměti zůstalo nezvykle hodně. Ani ne ze zámku (všechny mi připadají stejné), jako z města a jeskyně v Rudce. Pamatuju si lvy u vchodu a Blanické rytíře, zbytek Masarykovy sochy, keramiku. Asi to na mě udělalo velký dojem.
Památník Bible Kralické – myslím, že už jsem byla trochu starší a jako knihomol jsem si to náležitě užila.
Hrad Pernštejn – ještě před požárem. Ale bohužel skoro nic si nepamatuju.
Hrad Svojanov – ten mi utkvěl mnohem víc (možná jsem byla o pár let starší). Věž, spousta lidí a stánků, šermíři, pohodová atmosféra, jedna nechutná vzpomínka na hada kterého krmili živým zvířetem, ale hlavně chlapík drnkající na nějaký exotický hudební nástroj.
Výlet do Znojma – utkvěla mi hlavně románská rotunda, město mi splývá s výletem asi 15 let poté.
Jindřichův Hradec – museli jsme vstávat hodně brzo, cesta byla dlouhá. Hrozně ráda bych vám vyprávěla o úchvatném obrovském zámku, ale pamatuju si jen útržky. Jediné, co vím jistě: černá kuchyně – skvělý zážitek, který stál za to.
Velké Losiny – sestřička byla v místních lázních a my jeli na návštěvu. Byli jsme na zámku, pak v muzeu papíru, ale nejvíc si pamatuju sirné prameny v lázeňském parku. Vlastně mi ta voda docela chutnala. A taky dojem zvláštní osudovosti, místo skryté pod horami a přitom vystavené nejhorším větrům, shrbené a ponížené. Strach z inkvizitora Bobliga odtud ještě úplně nevyvanul…
Praha – jednou jsem byla s rodiči i v Praze. Jeli jsme z Brna autobusem, dojeli na Florenc a zabloudili na Žižkov. Nakonec našli Staré Město, Malou Stranu i Pražský hrad – tyhle vzpomínky mám už ale překryté dalšími návštěvami tohoto úžasného města. Zůstala mi jen chvíle, kdy jsem poprvé v životě vlezla do metra a fotka ve žlutým tričku na Karlově mostě.
Brno – naše nejbližší město. Určitě jsem tam byla mnohokrát, většinou ale za nějakým praktickým účelem. Po památkách jsem se asi začala rozhlížet až později, když jsem tam začala chodit na gymnázium.
Býčí skála – tu nesmím vynechat. Stačil krátký pěší výlet a byla jsem u ní. Přesto jsem tam chodila jen jednou za rok, když to bylo organizované (v rámci dálkového pochodu na 5, 10 nebo 25 km), jeskyně byla otevřená a mohla jsem nahlédnout i dovnitř. Jeskyně byla vždycky jen spoře osvětlená, v proudu světla byla vidět pára stoupající z lidí. Tajemno. Dýchá tu ledová ozvěna pravěku.
Další odkazy na webové stránky:
Mořské oko u Karlovic
Rudka u Kunštátu – jeskyně Blanických rytířů
Znojmo – Jihomoravské muzeum ve Znojmě
Muzeum papíru – Velké Losiny
Chci napsat komentář