Na cestě: něco jako úvod

cesta domůPůvodně měl tohle být seriál o minimalismu, ale mám toho na srdci mnohem víc. Poslední dobou nějak víc přemýšlím na tím, jak chci jednou žít. Ne že bych žila úplně špatně. Už jsem udělala poměrně velký rozhodnutí a změny a jsem na dobré cestě – víceméně. Ale cíl je ještě pořád dost daleko. Vlastně jsem smířená s tím, že to nikdy nebude úplně dokonalý.

Ale na druhou stranu nechci zůstat sedět na zadku a říkat si, že je všechno fajn. To bych už nemusela psát „na čem pracuju“, mohla bych se spokojit s mým pohodovým půlúvazkem, kterému chybí jakákoliv perspektiva do budoucna, s tím, že si přece vydělám na nájem v paneláku, a tak. Jako… já jsem vděčná za spoustu věcí. Ale chci jít dál. A zdaleka ne jen v „kariéře“ nebo v materiálních věcech (nový boty, lepší foťák, vlastní dům…). To jsou jenom vnější věci.

To, co chci měnit, jsem já. Já na cestě.

Paradoxně mě za poslední dobu nejvíc nakopl pohřeb mé babičky. To, jak tam četli, co všechno dělala, co ji bavilo, kolik má vnoučat a pravnoučat. Strašný, jak se dá celej život smrsknout do pár řádků. Co budou číst o mně? Co chci, aby četli? Kterým směrem bych chtěla jít? Po rozvodu jsem se ocitla v totální svobodě – hrozivé svobodě. Z kolika milionů cest si můžu vybrat a co všechno můžu vyzkoušet? Cokoliv! Teď (po pěti letech) už mám základní směr promyšlený, ale stejně, pořád tolik možností…

Takže: mám před sebou změny, přemýšlení a tvoření. Jasně. Ještě před měsícem jsem myslela na změny ve stylu „udělám si pořádek ve svých poznámkách“ nebo „začnu kupovat trička v sekáči, protože mi vadí, že se bavlna hnojí pesticidama, pak se to vozí přes půl světa a nakonec se to vyhazuje“. Jasně. To přijde na řadu taky. Ale bude toho mnohem víc.

Protože v souvislosti s uprchlíkama, požáry v Indonésii a včerejší Paříží mám pocit, že je všechno hrozně složitý a propojený a že potřebujeme manuál na život – ne nějaký striktní nařízení zvrchu, ale že každý z nás potřebuje svůj vlastní manuál pro svůj vlastní život. Vlastní postoj k tomu všemu. Vlastní knihu osobního rozvoje. Něco takového si chci začít sepisovat.

Ještě trochu odbočím: jsem psavec. Někdo se umí vyjádřit malbou, někdo tancem, já se ze všeho potřebuju vypsat. Všechny ty myšlenky, co mě napadají, postřehy, plány. Jako mapy cest, směrů, odboček a slepých uliček, jenomže je nemaluju, ale píšu. Co mi funguje a co ne, jakou zásadou bych se chtěla začít řídit, co má smysl a kam mě to zavede. Třeba to pomůže i někomu jinému – ne snad že by měl opisovat moji mapu a snažit se jít stejnou cestou, ale že by si třeba začal podobně vytyčovat tu svoji. On to stejně asi každý nějak dělá…

Pro inspiraci – takhle si svou „mapu“ vytyčil Carl, postava z naprosto dokonale napsaného románu Srub, který zrovna čtu. Carl byl chudý student, a jelikož mu došly peníze, vzal brigádu v konzervárně ryb. Jenomže to byla hnusná práce, spolupracovníci nic moc a lhostejný šéf k tomu.

Carl si v konzervárně zopakoval všechny životní lekce. Všechny zásady, co by se měly učit na vysoké. Všechno, co potřeboval vědět do budoucna. Jak tak vymačkával krev a vyšťourával zbytky blan, sestavil si v duchu seznam:

1. Vyhýbej se týmové práci.

2. Vyhýbej se manuální práci.

3. Važ si toho, že nemusíš dělat stejnou práci jako holky.

4. Kontrola kvality je ve skutečnosti podfuk. A všechny ostatní pracovní zásady jsou taky jenom kecy. Svět byznysu není nic než pohřebiště myšlenek a slov. 

5. Práce není dobrá k ničemu jinýmu než k vydělávání peněz. Najdi si práci, která bude jiná, a v ideálním případě ti nebude jako práce ani připadat.

Ale to hlavní ponaučení bylo, že musí okamžitě pryč.

(David Vann: Srub. Argo 2014, s. 159)

A to je vlastně to nejdůležitější – to, co doopravdy udělám. Rozhodně tu nechci jenom sepisovat plány – i když  jich mám plnou hlavu a chci mít plný i papír. Ale nezůstanu u papíru a u slov.

Možná bych měla říct, že si chci sepsat svoje lifehacky, jak to dělá třeba Tomáš Baránek, ale nechce se mi používat to anglické slovo, které odkazuje hlavně na technické vychytávky. Protože o nich moje cesta (většinou) nebude. Pompézní názvy typu „jak na život“ nebo „moje názory“ taky není to pravé ořechové (i když do menu asi něco takového pro rychlou orientaci dám).

Takže prostě: na cestě.

 

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!

Chci napsat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *