Tři dny na domečku

orsejJe to o něco víc než měsíc, co jsem převzala klíče, a o něco míň než měsíc, kdy jsem tam spala poprvé. V neděli jsem se tam vracela už s pocitem, že jedu domů. Že mám v provozu všechno, co potřebuju k životu, a že si tam zase něco vybuduju, aby to tam bylo čím dál hezčí. Nakonec to ale bylo trochu složitější. A já se díky tomu zase něco nového naučila.

Už cestou od vlaku jsem si všimla, že za ty dva poslední týdny les zezelenal. Větvičky vrb, bezů a habrů už raší, kolem rostou plicníky a nachové hluchavky. Slunce se schovává, obloha je ocelově šedá, krajina je omytá včerejším deštěm a pohled na ni, který se mi otevírá na kopci po překročení prastaré jantarové stezky, je úchvatný. Mezi zelenými poli, na kterých vyrůstá řepka a ozim, koruny kvetoucích trnek jako krajky na šatech nevěsty…

Hned po příchodu topím, plynem i v kamnech. Teploměr ukazuje 10 stupňů, do večera vystoupá na 17 a ráno se budím do příjemných 20. Mimo toho, že chci udělat strašně moc věcí, se chci na ty tři dny vykašlat na většinu vynálezů 20. století, teda až na světlo, vafky a konzervu tuňáka (a pár pracovních věcí, jako odrezovač a WD-40).

V jednom kastrolu na kamnech hřeju pitnou vodu, ve druhém užitkovou. Další užitkovou tahám ze studny, ručně, kbelíkem. Napoprvé z ní jasně cítím vůni mokré lesní hrabanky a tlejícího listí – důkaz toho, co mi o jejím prameni říkala bývalá majitelka. Další várka už je skoro čistá a voní jen slabě.

Hned po zajištění ohně a vody se vrhám do práce. Ještě pořád jsem zdrblá z toho, že jsem tu neplánovala být sama (jsem sice introvert, ale ne samotář), a tak chodím od jednoho k druhému, stále něco zapomínám a vracím se a nic se mi nedaří. WD-40 navzdory mému očekávání se zaseknutým zámkem ani nehne, odpad pod umyvadlem nejde rozdělat kvůli zarezlému šroubu; jen hledám a řežu dřevo, abych měla teplo – a to mi přijde dost kontraproduktivní, když nic jiného neudělám.

Tak aspoň vyryju dalších pár kopřiv a uklidím kousíček kůlny. Mám pocit, že to je jediné, co zvládnu. To jsem si měla raději koupit zahrádku, a ještě malou! Večer jdu na kopec zavolat domů, ale signál je špatný, L. mě neslyší, fouká studený vítr a rychle se stmívá.

Na večeři sním pár sucharů (to je to jediné, co se mi podařilo mimo věcí na práci a na přespání dotáhnout z Brna) a k tomu tuňáka z konzervy. Mám sice víc chuť na fazole, jenomže to bych musela mít otvírák. A ten nemám. Jediná konzerva s otevíráním je levný tuňák a pak hrášek. Ten si nechám na další den.

V návalu energie jdu zkusit prubnout aspoň odpad pod vanou, jakmile ale zaberu, dvířka i s vyhnilým rámem se mi vysypou pod rukama. Uklízím to. Přemýšlím. Mám těžkou hlavu, spát jdu pozdě.

V pondělí se mi nechce ze spacáku, je tu teploučko. Vyžene mě hlad. V místním obchůdku kupuju čerstvý chleba, máslo, pivo, párek a pastu na zuby. Prodavačka se na mě při sčítání sympaticky culí.

Po snídani jdu zkusit vyměnit pár šindelů (nebo co to mám na střeše) podle Ondřejových rad. V jeho podání to vypadalo tak snadno, já s tím ale nehnu. A když hnu, tak tím jen zvětšuju díru, kterou mi tam teče. Raději to zase vracím na původní místo a připisuju si další neúspěch.

Když se mi pak ještě vylije do tašky odrezovač, pro který jsem jela do Koryčan, nevím, jestli se mám vztekat, brečet nebo to rovnou zabalit a vrátit se do civilizace. Nakonec se rozhodnu to ještě nevzdat, jen to umyvadlo po další prohlídce hodnotím jako „opravy neschopné“. Aspoň už vím, proč teče, a že to nespraví ani nová výlevka, ani nové těsnění, ani odrezovač. Prostě budu muset sehnat nové.

Když mi teda nejdou věci, které jsem považovala za priority, zkusím aspoň něco. A zkusím si to užít. Uklízím v kůlni, dělám místo pro dřevo, které potřebuju sehnat co nejdřív, a na jednu stranu dávám to, co přijde vyhodit – překližky natřené chemikálií, lakované prohnilé dýhy, vypelichaný smeták… Pokud je to dřevo, jde rovnou ke kamnům.

Nacházím i užitečné věci, třeba krásný demižon nebo dřevěnou truhlici. Stačí vyměnit zrezlé panty, ošetřit dřevo a bude taky krásná. Vyrývám další kopřivy, část si suším na později, odrezuju věci v koupelně. Pískám si. Navečer zatápím v kamnech a vařím večeři a čaj. Kopřivový s plicníkem.

Na večeři budu mít (aspoň částečně) jídlo, jaké mohli jíst i naši předkové: je v něm cibule, česnek, nasekané kopřivy a pohanka. Přidávám párek (nojo) a onu konzervu hrášku. Po chlebu s tuňákem příjemná změna, ale dostanu toho do sebe sotva polovinu.

Sepisuju udělanou práci a říkám si: takže jsem tu třetí den… Počkat, ne, vždyť jsem přijela teprve včera ve 4 odpoledne – a kolik jsem toho už stihla! Je mi docela dobře. Sedím u kamen a klimbám. Přemýšlím, co příště udělat jinak, abych si to užívala hned od začátku. Teda mimo toho, že s sebou někoho vezmu.

V úterý si tak užívám ranní pohodu, že mi nakonec zbývá na práci málo času. Dokončuju, co jsem začala, chystám třísky a dříví na příště a uklízím. Ještě jdu koupit čočku, ať si mám příště co uvařit, a změřit místnosti (slíbila jsem to) a úhlopříčku televizoru (už si ho proboha někdo odvezte! zadarmo, samozřejmě!) a pak už jen balím.

Sice jsem chtěla jít až ve 4, ale když před třetí vysvitne sluníčko, neodolám a vydávám se (i se zbytkem oběda v konzervě od hrášku) pěšky do Nemotic (9 km). Najdu cestu mezi domy, o které jsem ještě minule nevěděla, a už kráčím (a místy kloužu, protože cesta je mokrá) mezi rostoucím obilím přes kopeček pod Křivousy, do mého oblíbeného údolí.

Jarní příroda si bere zpět, co jí zima odepřela. Rašící výhonky už pohlcují poslední zbytky suchých loňských rostlin. Na chvíli se zastavím – je živo. Tamhle něco letí a tamhle běží. Zelenou prozáří zlaté květy orsejů a tam, kde se před měsícem krčilo sotva pár plicníků, jsou jich dnes celé závěje, ve kterých to bzučí jako u včelína.

Na některých stromech už rostou štětičky zelených lístků, jiné jsou ještě hrozivě černé, ale zblízka už i na buku vidím štíhlé pupeny, nachystané v pozoru, až dostanou pokyn k vypučení. V měkké půdě můžu pozorovat otisky desítek různých kopýtek – srnek jsem zahlédla hned několik, s majiteli těch největších bych se ale raději setkat nechtěla.

Asi v půlce cesty, poprvé v životě, nacházím devětsil lékařský. Jeho hlízy jsou překvapivě velké, skoro jako řepa. Hned vedle něj parazitický podbílek a o kousek dál hvězdnatec zubatý (to určuju až doma, vidím ho dnes také poprvé).

Tentokrát správně přejdu mostek z polorozpadlých pražců, takže nebloudím po kopcích, ale jdu pohodlnou úzkou asfaltkou po okraji lesa. Přejdu Snovídky a dorazím konečně do Nemotic. Ještě mám trochu problém setřást ze sebe auru domečku a chřibské minulosti, která se tu udržuje bez ohledu na pádící 21. století. Na nádraží si sundávám bágl a vytahuju zbytky oběda v hráškové konzervě. Asi vypadám divně. Ale je mi to jedno.

Vracím se do civilizace, kde se topí otočením knoflíku, vaří v neviditelných mikro-vlnách, kde teplá voda teče přímo z kohoutku a kde můžu být nonstop na příjmu… Jak mi to všechno najednou připadá postavené na hlavu.

Domeček mi mění perspektivy toho, co je a co není důležité. Mám připravené místo na dřevo, chápete? A naopak: večer jsem zjistila, že mi po 139 dnech padla série splněných lekcí v Duolingu. No a?

Učí mě žít.

Už vím, jak zní tlukot křepelčích křídel, když je vyplaším v remízku, nebo jak praská oheň v kamnech, který ohřívá vodu. Jak stačí naslouchat a být.

Příště si už nebudu myslet, že udělám všechno za den, i když v hlavě slyším „jak to, že to ještě nemáš hotové?“. Nemám, no. Kam spěchat? Chci se naučit soustředit na jednu věc a s tím, co neumím, si nechat poradit od zkušenějších. Klidně i několikrát. Dokud to jednou nezvládnu sama.

„Kdy jede vlak?“ vzpomněl si najednou.

„Vlak?“ zeptal se překvapeně. „Teď jsme na cestě. A až dojdem, nějaký pojede. Vždycky nějaký jede.“

devětsil lékařský
hvězdnatec zubatý

Půjdete příště se mnou?

A chtěli byste si přečíst knihu, která by (podobně) vyprávěla o cestě z města a courání přírodou?

 

Zdraví

Lenny

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!

Chci napsat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *