Sumerské představy o bozích, stvoření světa i kultury se později znovu a znovu opakují v dalších náboženstvích. Panteon bohů nebo božských párů v čele s bohem stvořitelem nebo nebeským bohem je vlastně sumerský vynález. Božské bytosti přinášející lidem kulturní a agrotechnické znalosti, vedoucí je do války nebo naopak trestající hřešící lidstvo potopou, to vše najdeme už ve staré Mezopotámii.
Představa božského panteonu je samozřejmě propojená se společenskou a politickou situací: ústřední místo v nich má bůh městského státu nebo hlavního města státu, a jeho moc je propojená s mocí místního krále, jeho velekněze.
Jací tedy byli bohové Mezopotámie?
Starověká Mezopotámie zahrnuje území dnešního Iráku, severovýchodní Sýrie, jihovýchodního Turecka a jihozápadního Íránu a období od neolitu až do konce starověku, kdy Mezopotámii ovládly silnější civilizace s odlišnou kulturou (Peršané, Římané, Arabové). K národům staré Mezopotámie patřili především Sumerové a Asyřané, ale také původní neolitické před-sumerské kultury, nejrůznější nájezdníci (Gutejci, Kassité) a několik menších nezávislých království, např. Mitani.
Každá z těchto kultur měla vlastní náboženství a vlastní panteon bohů. Nebyli stejní, ale přesto u nich najdeme podobné rysy: jsou antropomorfní, mocní, nesmrtelní, vládnou jako králové, jsou všemocní (dandannu), velcí (rabú), svrchovaní, vznešení, dokonalí (gitmálu), moudří, nevyzpytatelní… Odznakem božské moci je melammu – úžasný, oslňující jas, světelný oděv.
Mimo nejvyšších bohů věřili obyvatelé Mezopotámie také v různé vedlejší bohy, božské bytosti, démony, polobohy a legendární tvory. O nich možná někdy příště.
Náboženství před-sumerské Mezopotámie
Neolitické kultury: kult bohyně-matky, nálezy sošek těhotných žen (už od 7. tis. př. l.)
Obejdská kultura: počátek sociální stratifikace (a božského panteonu), první chrámy
Urucká kultura: městské teokracie – v čele je vládce-kněz. Toto sociální zřízení je zdrojem pozdějších představ o panteonu bohů: jeden mocný bůh jako vládce určitého města, mýty opěvují, jak chrání město nebo dobývá jiná města.
- Chceš vědět víc? Kompletní stručná periodizace dějin Mezopotámie
Bohové Sumerů
Bohové Anuova rodu, knížecí sémě, vesmírní bohové se souhrnně nazývali Anunakki. Ostatní bohové byli Igigi. Sumerové věřili, že bůh přebývá ve své soše, chrámu, má sídlo ve svém nebeském tělese nebo souhvězdí. Nejvýznamnější bohové byli zároveň nejvyššími bohy jednoho z městských států.
- An byl bůh zakladatel a představený vládnoucí božské dynastie, nebeský bůh (znak pro Ana = znak pro boha). Měl pasivní roli – v mýtech téměř nevystupuje. Je synem Anšar a Kišar, manželem Ki nebo Uraš, otcem Enlila. Jeho chrám Eanna (Chrám nebes) stál v Uruku.
- Enlil byl synem boha Ana, manželem Ninlil, otcem Iškura, Nanna, Nergala, Ninurtua a dalších. Nejvyšší vládce bohů a světa, bůh ovzduší a bouří, král veškeré země, záruka řádu (držitel tabulek osudu) a pořádku. Na lidi seslal potopu, ale také je naučil orat a sít. Do čela panteonu se dostal ve 26.-23. st. př. l., jeho chrám Ekur (chrám-hora) stál v Nippuru. Jeho symbolem je rohatá tiára.
- Enki (Ea) byl bůh sladkých vod (deště) a moudrosti, bratr Enlila, syn Ana a Nammu (Tiámat). Ochránce civilizace a kultury, dává růst obilí, dává lidem všechno, co potřebují k životu, mírní božské tresty, zachránil lidi při potopě. Jeho chrám Ekur stál v Eridu.
- Utu (Šamaš) byl bůh slunce, syn boha Nanna. Jeho chrám Ebarbara stál v Sipparu.
- Nanna (Sín) byl bůh měsíce, pán plodných a neplodných dnů a ohně, uctívaný v Uru.
- Inanna (Ištar) byla bohyní lásky plodnosti a zároveň neplodnosti a války. Jejím symbolem byl rákos, lev, sova, holub, planeta Venuše. Její kult měl centrum v Uruku. Je častým námětem válečných/ dobyvačných a také vegetačních mýtů (sestup do podsvětí).
- Ninurta byl bůh zákonů, ochránce hranic, bůh zemědělství, lovu a války. Byl známý jako zabíječ monster (ptáka Anzu, hada Bašmu ad.). Měl chrám v Girse u Lagaše.
- Nanše byla dcera Enkiho, bohyně spravedlnosti, plodnosti a rybaření. Její chrám stál ve městě Nina na pobřeží Perského zálivu.
- Ninchursag byla bohyně plodnosti a hor, ochránkyně královského kultu (král obrazně saje její mléko). Byla uctívaná společně s jejím manželem Enkim v Eridu a také v Kiši.
Někteří další bohové: Ninlil (bohyně větru, manželka Enlila), Ašnan (bohyně obilí, dcera Enlila), Dumuzi (milenec Inanny), Emeš (bůh vegetace, polí, ovčích stájí a léta), Ištaran (bůh uctívaný ve městě Der, ochránce hranic, symbol hada), Ereškigal (podsvětní bohyně), Uttu (bohyně lnu a tkalcovství), Lachar (bohyně skotu, zajišťuje jídlo a oděv), Ninkasi (bohyně piva a vína)…
Bohové Asýrie a Babylónu
Tři nejvyšší bohové Sumerů (Anu, Enlil, Ea) zůstávají, postupně ale ztrácejí nejvyšší postavení, které získává Aššur a Marduk.
Od 19. století př. l. (politická centralizace) sílí monoteistické tendence – určitý bůh v sobě soustřeďuje vlastnosti a rysy, popř. jména a epiteta dalších bohů, ostatní jsou pojímaní jako jeho aspekty. Za vlády Nabukadnesara I. (12. st. př. l.) se stal nejvyšším bohem.
Mardukovi kněží sepsali mýtus Enúma eliš (“když nahoře”), kterým prosadili a ospravedlnili Mardukovu nadvládu. Marduk v něm zachránil svět před rozhněvanou bohyní-matkou Tiamat, přemohl prapůvodní chaos, “vyrobil” svět z těla Tiamat a vymyslel, jak stvořit lidi. Bohové mu proto odevzdali svou moc a povýšili ho.
Theogonie podle eposu Enúma eliš: na počátku byl sladký oceán Apsú a slaný oceán Tiámat (muž a žena), ty se smísily, zrodily se generace bohů, nejdřív Lachmu a Lachamu, poté Uraš a Nin-Uraš (pán a paní země), An-šár-gal a Ki-šár-gal (veškerá nebesa a země), An-šár a Ki-šár (nebesa a země), En-šár a Nin-šár (pán a paní veškerenstva), Anu, Nudimmud, nakonec Ea a Damkina a jejich potomek Marduk.
- Marduk se stal z původně okrajového božstva nejvýznamnějším bohem, uctívaným v chrámu Esagila v Babylonu. Bůh světla, spravedlnosti, moudrosti a léčení. Jeho symbolem byl drak/ had Mušchuššu a rýč.
- Aššur byl bůh města Aššuru, spojený se sluncem. Za vlády Sargona II. byl sloučen s bohem An-šárem (“základní kámen nebes”), aby bylo ospravedlněno jeho místo v panteonu. Jeho symbolem je okřídlený sluneční disk.
- Nabú byl syn Marduka, bůh písařů, literatury a věštění. Jeho chrám stál ve městě Borsippa poblíž Babylonu.
- Šamaš (Utu) se stává významným bohem, zárukou řádu a zákonů (při své cestě po obloze vše vidí). Původně byl uctívaný v Sipparu a Larse, později měl alespoň malý chrám téměř v každém městě.
- Nergal reprezentuje negativní stránky slunce, pálící v nadhlavníku. Je bohem podsvětí, smrti, válek, pouště. Jeho symbolem je lev. Je zmíněný ve Starém zákoně jako bůh uctívaný ve městě Kutha. Později (v křesťanství) byl identifikován se Satanem.
Další bohové: Ištar (Inanna, bohyně lásky), Tammúz (Dumuzi, milenec Ištar, rašící vegetace), Sín (měsíc), Nusku (božstvo ohně a světla), Tišpak (bůh města Ešnumma), Tiamat (prabohyně, oceán, chaos, byla poražena Mardukem).
V Babylonu byli uctívaní i bohové jiných etnik, např. amorejský bůh Dagan.
Bohové dalších etnik
- kassijští bohové: Šukamuna (hlavní bůh, bůh války a hor), Šumalia (sestra Šukamuna, paní světlých hor), Šipak (měsíc), Sah (slunce), Buriaš (bůh bouře), Duri (bůh podsvětí), dále uctívali babylonské bohy
- churrijští bohové: Tešub (bůh bouřky), Chepat (manželka Tešuba), Kumarbi (Tešubův otec, syn nebes), Šauška (láska, obdoba Ištar), dále uctívali asyrské a árijské bohy
- amorejští bohové: Amurru (nejvyšší bůh, bůh nebes, bouře, hor, manžel Ašery), Adad/Hadad (bůh bouře a deště), Dagan (bůh ryb, plodnosti a zemědělství)…
Chci napsat komentář