Jsem jeden z těch bláznů, kteří milujou toulání po lese a po loukách. V lese se jim líbí, když přes lístky svítí slunce i když mrholí. “Poslouchají zemi, které věří ptáci.” Dnes vám představím autora, který podobným bláznům rozumí. Knihu, kterou asi skoro nikdo nezná. Čtyři louky od Dominika Marchy.
Ke knize jsem se přitom dostala náhodou: díky velké čtenářské výzvě. Zaujal mě bod “přečti si knihu, která se odehrává ve tvém rodném městě”. Moje “rodné město” je vesnice na okraji Moravského krasu – Babice nad Svitavou. Je tam krásně, to říkají všichni, kteří se jen chvilku toulají po okolních lesích, skálách a stráních.
Původně jsem myslela, že budu trošku podvádět a přečtu si jednu z knih, které jsou psané o sousedních a známějších Bílovicích. Tam žil S. K. Neumann a Rudolf Těsnohlídek tam napsal lišku Bystroušku. Scházela se tam banda inteligentních a kreativních lidí z Brna, tvořili a chlastali. Chodil tam na výlet i Bezruč, který pak napsal několik básní o bílovských stráních, na kterých kvetou divizny a pupavy.
Babice jsou podobné, je tu stejně krásně. Lesem je to jen hodina pěšky. Ale přece jen mi to nedalo a zapátrala jsem, jestli někdo nepsal přímo o nich. Vždyť Babice mají něco specifického. Vápencové skály a jeskyně. Větší divokost, drsnost (leží o nějakých 100-200 metrů výš). Tmavší lesy. Lidi se musí víc snažit, když tam chtějí na té kamenité, suché půdě žít.
Zjistila jsem, že psal. Jmenoval se Dominik Nejezchleb, jako novinář a spisovatel vystupoval pod jménem Dominik Marcha. Narodil se v Babicích roku 1880, po celou dobu 1. republiky byl poslancem nebo senátorem za agrární stranu.
Jak je možné, že o něm dneska neví ani rodák z Babic? To nevím. Nechápu. Za první republiky si jeho veršů vážili, jinak by se nestal předsedou a později čestným předsedou Moravského kola spisovatelů. Jsou barvité a jemné, ale ne změkčilé. Mají skvělý rytmus. Oslovují mě někde v hloubce, vyvolávají náladu, připomínají mi tvary, světlo a vůni mých milovaných babických lesů.
Kniha Čtyři louky neobsahuje jednotlivé básně, všechno na sebe plynule navazuje. Nejdřív autor popisuje každou z louk, jako by to byly ženy – štědré i stydlivé, krásné i ublížené. A věci z místní historie – hrad nebo mýcení lesů, díky kterému louky vznikly:
“Zas mraky přešly na tou dolinou.
Předkové moji jdou sem na robotu
a kácí stromy, po řece je plaví.
Jak jařmo koně nesou žití psotu
a při práci se ani nezastaví…
Tak vzešly louky z pradědů mých potu…
Jsou upomínkou předků na robotu…”
Pak robota skončila a jeho předkové byli šťastní a svobodní – dokud nepřišli další páni a nezabavili jejich louky (zvláštní, já myslela na 50. léta, a ono to bylo napsané v roce 1940. Nešlo o kolektivizaci, ale o stavbu železnice – trať Brno – Česká Třebová). Jen tak mimochodem – jeden z těch divných snědých dělníků byl zase můj praděd…
A jako by toho nebylo málo, technokrati zabrali i tu poslední louku, která zbyla po dědovi a po otci – a to už by člověk brečel spolu s autorem:
“A roky dva zas nezpívali ptáci,
uletěl kamsi snivý ledňáček,
dolina hřměla rabušivou prací
a topila se v řevu houkaček,
některým loukám právo žíti vzali
a jiným kusy těla odřezali
bez dlouhých řečí a bez vytáček.”
Člověk si neuvědomí, jaké osudy se skrývají za postavenou železnicí a silnicí. Jaké kořeny mají jednotlivé rodiny, jakou zkušenost usazenou v genech. Hrozně mě to dojalo. Ne kvůli tomu, že čtyři louky už neexistují, ale kvůli tomu smíření – že díky železnici přišli do babických lesů trempové z Brna – poslouchat zemi, které věří ptáci…
…sasanek vidět utajený kout
a na poduškách země spočinout…
Všechno se mění, rodiny odcházejí a přicházejí, lidi staví silnice a domy. Zůstávají jenom vzpomínky – na čtyři louky, na které chodil už jako kluk, na východ slunce, na vůni sena, na zvuk kosy a řeky… Achjo, moje milované babické louky!
Omlouvám se, tentokrát to není recenze. Jen jsem vám chtěla říct, že jsem objevila spřízněnou duši a verše, které mě vzaly za srdce.
Dominik Nejezchleb-Marcha: Čtyři louky
Původní vydání: Moravské kolo spisovatelů, Brno 1940
K dostání pouze v antikvariátech
Chci napsat komentář