Jan Němec: symbolika světla

mač 201415. ročník festivalu Měsíc autorského čtení, který zahrnuje literaturu všech žánrů a podob, se koná ve čtyřech městech (Brně, Ostravě, Košicích a Wroclavi) a třech státech. Čestným hostem letošního ročníku je Skotsko. Já festival samozřejmě navštěvuju v Brně, kde se odehrává v Divadle Husa na provázku na Zelném trhu.

Čtvrtek 17.7.2014: Jan Němec

Možná nejmladší vystupující (nar. 1981), redaktor časopisu HOST, vystudoval religionistiku a sociologii na MU, doktorantské studium nedokončil. Za svou prozaickou prvotinu Hra pro čtyři ruce byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Autor životopisného románu o Františku Drtikolovi Dějiny světla, který je psaný v netradiční du-formě a byl nominovaný na cenu Magnesia litera.

Jan Němec se narodil stejný rok jako já a čistě náhodou studoval i na stejném ústavu (Ústav religionistiky MU). Možná i proto ve mně téma jeho knihy – František Drtikol, fotograf a duchovní hledač, silně rezonuje.

Na prknech Divadla Husa na provázku nám čte kapitoly o tanečnici Ervě a úplně nakonec meditaci/ podobenství o životě jako vlaku o devíti vagónech. V každém z nich sedí určitá vrstva lidí. Nikdo se nesnaží dostat jinam. To jen duchovní hledači procházejí vlak proti směru jízdy, od lokomotivy až úplně dozadu. Přijedou tak do stanice, která je začátkem i koncem, o 10 vteřin později. Stačí to pro najití toho, co hledají?

Přiznám se, že docela dlouhá a monotónní ukázka mě jednu chvíli skoro uspala. A nejen mě. O to víc jsem měla radost z toho, když publikum začalo autorovi pokládat otázky.

Jaký je to pocit tykat si s takovým umělcem, jako byl František Drtikol?
Co je pravda a co je fikce?
Proč Drtikol?
Jaký máte názor na svoje kritiky?
Proč jste nedostudoval sociologii?
 

A Jan Němec se snaží odpovídat, i když ne vždy je to snadné. Magický význam čísel opsal z knížek, které má jeho maminka na poličce. Drtikol pro něho představuje zvláštní rozpětí (od prvních foto-aktů v Čechách po první překlad Tibetské knihy mrtvých) a zvláštní celistvost. Co z jeho příběhu je ale pravda? Dnes už nežije téměř nikdo, kdo Drtikola znal osobně, tím vzniká velký prostor pro fikci.

Poslední odpovědi byly téměř intimní. Akademické instituce Jana Němce podle jeho slov příliš svazovaly, nedovolovaly mu být kreativní (naprosto přesně vím, o čem mluví). Literární pole (kritici, vydavatelé) je sice také hra, ale tvorba zůstává svobodná – natolik, nakolik se dokáže právě od kritiky a komerce autor při psaní oprostit.

Co by tedy poradil hypotetické osobě – má dostudovat sociologii, nebo psát román? Odpověď Jana Němce mě nadchla: pokud nechce zůstat jen hypotetickou osobou, měl by určitě psát.

Psaní je v podání tohoto mladého autora zároveň řemeslo a zároveň něco, co vyvěrá z podstaty spisovatelovy bytosti. Při psaní románu Dějiny světla si prý uvědomil, že psaní nemusí být o sebezapření a tvůrčí trýzni, ale i o tvůrčí radosti. Uzavřít se do ateliéru a přetvářet svoje vnitřní světy do viditelné podoby – to je pro něj i pro nás poselství rozporuplné osobnosti Františka Drtikola.

A co chystá Jan Němec dál? Mimo stálé práce v redakci časopisu HOST přemýšlí nad novým románem, jehož hlavní myšlenkou by mělo být soudobé odtržení od reality, tedy virtuální realita. Víc prozrazovat nemusí. Myslím, že jeho jméno už je zapsané v povědomí čtenářů a jeho další román je už netrpělivě očekáván.

G090021

“Na nejslavnější fotografii lochneské příšery je prý slon, jemuž z vody majestátně trčí chobot. Jistě, moderním vysvětlením každé záhady je podvrh: v jezeře přece žádní netvoři nejsou, protože tam žádní netvoři být nemůžou. Opravdu ne? Kdo si sám sebou může být tak jistý? Neznačí voda ve snech podvědomí? Vylévá se z uší do peřin, až celá postel plave, a pozor, překrásné jezero Loch Ness je hlubší než dvě stě metrů! Odnikud se zjevivší Nessie nabere postel spáče na svůj duhový hřbet s tichou bodlinou, a tradá… Čím víc spím, tím víc ona bdí, táhne mne pryč, do hlubiny, do minulosti, tam-odkud-nikam, do jiného světa, a nade mnou se rozprostře hladina jako nové nebe, a pravěké ryby na něm jako ptáci, a desítky polámaných sluncí, k nimž vzhlížím lapaje po světle… Díky, Nessie, že nespíš, i když tě uspávají morfiem. Díky příšero, že někdy z neznámých důvodů leháváš u mých pat a tváříš se – asi jen pro můj dobrý pocit – že ta zřícenina na břehu jezera je královským sídlem.”

(esej Jana Němce na téma letošního MAČ – Loch Ness. Publikováno na stránce MAČ)

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!

Co na to říkají ostatní?

Připoj se k diskusi

3 replies to “Jan Němec: symbolika světla”

  1. Yima says:

    Jééé, tys tam byla, nebo ses dívala na internetu? Já tam totiž včera byla. Taky mě nadchla ta odpověď ohledně hypotetické osoby. Včera se mi to moc líbilo. Oproti tomu, když jsem se byla podívat dneska, mě sice nadchnul skotský autor (no do té míry, do které mohou člověka nadchnout povídky o smrti a sebevraždě), zato Ivana Myšková vůbec.

    1. Lenny says:Author

      Jasně že jsem tam byla. Dokonce jsem si kvůli tomu vzala dovolenou z práce. Nechtěla jsem si to nechat ujít 🙂

  2. […] protože cítil velkou zodpovědnost. Vyškrtal 150 stran, aby kniha byla čtivá (stejně jako Jan Němec ve svém románu o Františku […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *