Michael Cunningham: Hodiny

cunningham_hodiny

Michael Cunningham je americký spisovatel, v současnosti velmi známý a obdivovaný. Za knihu Hodiny obdržel Pulitzerovu cenu (a nejen ji). Jde o literární poctu spisovatelce Virginii Woolfové a jejímu románu Paní Dallowayová. Objevují se zde podobné postavy, s podobnými jmény, jen v pozměněném rozložení (a je velmi zajímavé ty změny sledovat), řeší se tu podobné problémy. A stejně jako v Paní Dallowayové, i v Hodinách se autor snažil zobrazit jeden zdánlivě všední den v životě hlavní hrdinky. I když v případě románu Hodiny jsou hlavní hrdinky hned tři.

První je sama Virginia Woolfová. Jako jediná z nich není fiktivní, ale založená na skutečné osobě (Cunningham si prý dělal rešerše, aby ji i jejího manžela Leonarda, služku Nelly a sestru Vanessu zpodobnil co nejvěrohodněji). Další hrdinkou je Laura Brownová, asi třicetiletá žena v domácnosti, manželka válečného veterána, matka malého Richieho. A třetí je asi padesátiletá lesba Clarissa Vaughanová, moderní emancipovaná žena, která se stýká s umělci a vychovává (nebo už vychovala, protože na konci je řečeno, že už je vlastně dospělá) dceru Julii.

Jak už jsem napsala, je velmi zajímavé sledovat nové rozložení postav oproti původnímu románu Virginie Woolfové. Clarissa, původně tedy paní Dalowayová, která s láskou k ženě (tedy k Sally) jen koketovala, je nyní lesba žijící v dlouhodbém vztahu. Se Sally. Richard, původně pan Dalloway, je zde její dávná láska. Umírající umělec, který Clarisse v dobrém rozmaru říká “moje paní Dallowayová”. Nechybí ani trochu vyšinutý básník, původně Septimus, nyní Richard, a Clarissina téměř dospělá dcera Elizabeth/ Julie, která se ocitá pod vlivem slečny Kilmanové/ feministky Mary Krullové (což je další postava napsaná podle skutečnosti), kterou Clarissa nesnáší.

Jejich osudy jsou vzájemně důmyslně propojené – právě knihou o paní Dallowayové. Virginia ji samozřejmě píše a přemýšlí nad jejím dějem. Laura si knihu čte – a není to jen tak nějaká nevinná malá poznámka v textu. Čte si ji hned ráno, nemůže se od ní odtrhnout a přijmout realitu všedního dne, utíká k ní od svých povinností matky a manželky do hotelu jako za milencem. Clarrisa, přezdívaná svým (bývalým) milencem “paní Dallowayová”, nese stejné jméno. A mimo toho jsou tu různé narážky a detaily, třeba zmínka o květinách hned na začátku všech tří příběhů (stejnou zmínkou začíná i Paní Dallowayová – jak se tu ostatně dočteme):

Ještě musí koupit květiny. Clarissa předstírá naštvanost (přestože právě takové pochůzky přímo miluje), nechá Sally, aby uklidila koupelnu, a vyběhne ven. Slibuje, že bude za půl hodiny zpátky. Děje se to v New Yorku, na konci dvacátého století.

(Hodiny, str. 11)

Paní Dallowayová cosi řekla (co vlastně?) a šla pro ty květiny sama. Jsme na předměstí Londýna. Píše se rok 1923. Virginia se probudí. Jistě, tohle by mohl být další začátek – Clarissa se jednoho červnového dne vydává koupit květiny… Ale je to správný začátek? Nebylo by to trochu triviální?

(Hodiny, str. 27)

“Paní Dallowayová prohlásila, že květiny koupí sama….” Děje se to v Los Angeles. A píše se rok 1949. Laura Brownová … si položí rozečtenou knihu na prsa. Už teď jí její ložnice (ne, jejich ložnice) připadá jaksi zalidněnější, skutečnější – jenom proto, že postava jménem paní Dallowayová odtud vyšla koupit ty květiny.

(Hodiny, str. 33)

Cunninghamovým knihám se nedá upřít řemeslná dokonalost a neobvyklá nápaditost, ale při mém prvním seznámení s ním, při četbě knihy Tělo a krev, jsem marně hledala něco, co by mě upoutalo nebo nadchlo. I tak jsem ji nakonec dočetla, hlavně díky zajímavějšímu ději ve druhé polovině knihy, kdy už se nejednalo o děti, ale o dospělé lidi, je v ní sex na všechny možné způsoby i dospělé problémy – děti, partneři, starost o ně, umírání… A vyrovnání se s hodně omezeným a ne-dobrým otcem (to se mi líbilo skoro nejvíc – jak v podobě jeho syna, homosexuála, tak v podobě jeho starší dcery, kterou v dětství obtěžoval).

Ale zpátky k Hodinám. Podobně jako Tělo a krev se tento román rozpíná přes skoro celé dvacáté století. Příběh Virginie Woolfové nás přenese do dvacátých let, s Laurou ochutnáme konec čtyřicátých let a s Clarissou se vrátíme do devadesátých let. Jedním z témat tak je čas (jak už ostatně napovídá název) – čas společnosti, která se proměňuje, konkrétně ve vztahu k ženám, a čas našich životů, který je neúprosně konečný.

Konečnost, souboj s hodinami, stárnutí, smrt, sebevražda a snaha zanechat nějaký odkaz (nebo aspoň vychovat děti, které jsou prodloužením našich vlastních životů – tedy ideálně by měly být), to je druhé velké téma. Sebevražda se objevuje (alespoň jako téma k přemýšlení – a přemýšlí se tu o ní docela často) v každém ze tří příběhů.

Třetím důležitým tématem je postavení ženy jako partnerky, matky, umělkyně, dcery, služky… – ostatně toto bylo i velkým tématem Virginie Woolfové. Cunningham k tomu přidává zamyšlení o rolích, které hrajeme – v různých etapách a vůči různým lidem, kteří procházejí našimi životy. Jeho hrdinky jsou v těch svých rolích tak trochu bezradné, cítí se méněcenně a nenaplněně, a nejspíš proto v nich ani nejsou šťastné a pokukují po něčem jiném (snad až na Clarissu, ale i ta trochu závidí své partnerce její práci, úspěchy a to, že jde na oběd se známým režisérem.  A herečce, kterou náhodně potká, její “nesmrtelnost”.).

Pokud jde o partnerství a lásku, nabízí kniha pestrou paletu vztahových propletenic (opět, podobně jako v Tělu a krvi). Ženy, které žijí v manželství, tu líbají s velkým citem jiné ženy (kamarádky, někdy i incestně svoje sestry), naopak jediná veřejně přiznaná lesba neustále vzpomíná na románek s mužem, umělcem, kterého nyní, v čase jeho nemoci, stále navštěvuje. A stále miluje.

Vzhledem k tomu, jak je kniha tenká, odsýpá tentokrát děj mnohem rychleji a zajímavěji než v knize Tělo a krev. I tak si Cunningham neodpustil několik popisných pasáží, které jsou sice mistrně napsané (skoro mi připadá, že v nich autor exhibuje svoje mistrovství práce se slovy a vjemy), ale mě osobně nudí. Naštěstí jich tu není tolik a jsou krátké, většinou max. na půlstránkový odstavec, takže je není těžké v případě potřeby vynechat.

Celkový styl je drze postmoderní – autor očividně spoléhá na vyspělost svých čtenářů, když přeskakuje z jedné časové roviny do druhé (přitom jsem nikdy neměla problém poznat, kde právě příběh je), něco nechává jen v náznacích a zbytečně nevysvětluje, i to propojení příběhů musí čtenář tak trochu dohledávat. Cunningham se vyžívá víc v neustálém opakování symbolických detailů (hodiny na stěně, hodiny našich životů, květiny ve váze, květiny na hrobě – oboje jako symbol pomíjivosti…) než v objasňování třeba toho, jak přesně to tedy tři hrdinky mají se svou sexuální orientací (mě osobně to tam nijak nechybělo, ale četla jsem pár stížností v jiných recenzích).

Ostatně jsou to právě detaily, co posouvá tuto knihu do pulitzerovských výšin. Nenápadné dokreslení situace, např.: “Kdyby mu teď zavolala (nedávno tady na nádraží instalovali veřejnou budku)…” nebo “… zavře za sebou velké, vrzající dveře se čtyřmi zámky (dva z nich jsou pochroumané)…” Nebo pravděpodobně nechtěný detail ve dvou zmínkách o tom, jak Clarissa zahlédne na ulici “Streepku” a pak o tom doma přemýšlí – přitom ve stejnojmenném filmu hraje Clarissu právě Meryl Streep…

Asi už tušíte, jaké bude moje celkové hodnocení. Při čtení první poloviny knihy Tělo a krev jsem si říkala: co to všichni s tím Cunninghamem mají? Vždyť je to o ničem! Jenomže Hodiny (a vlastně už i druhá půlka Těla a krve) mě přesvědčily, že všechna odborná ocenění – i jeho obliba u čtenářů, jsou oprávněné. A pokud jsem vás o tom nepřesvědčila tímto mírně zmateným článkem, zkuste si to přečíst sami. Pochopíte.

Snad jenom maličká soukromá poznámka na konec: když si dovolíme žít míň podle toho, co se od nás čeká, a víc podle toho, co skutečně chceme a v čem vidíme skutečný smysl, když budeme míň “jen snít” a víc žít, budeme možná míň bezradné a častěji šťastné, než hrdinky a hrdinové této knihy.

Lenny

Ano, pomyslí si Clarissa, je opravdu nejvyšší čas, aby tenhle den už skončil. Pořádáme nejrůznější společenské večírky, odcházíme od rodin, abychom žili osaměle někde v Kanadě, potíme krev při psaní knih, kterým se nikdy nepodaří změnit svět – přes všechno naše nadání, neutuchající úsilí i bláhově pošetilé naděje. Žijeme svoje životy, děláme to, co děláme, a pak jdeme spát – jak je to prosté a obyčejné! Několik nás skočí z okna nebo se jde utopit či spolyká hrst prášků; podstatně víc je těch, kteří zemřou při různých nehodách. A většinu z nás, obrovskou většinu těch ostatních, pomalu sežere nějaká nemoc nebo – když máme velké štěstí – sám čas. Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš život – navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím – propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme snili, ačkoliv všichni (snad s výjimkou dětí, ale možná i včetně nich) víme, že po těch šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou zcela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především – víc než cokoliv jiného – doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíc.

Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme.

(Hodiny, str. 179)

Michael Cunningham: Hodiny

České vydání: Odeon, Praha 2003 (dotisk)

Překlad: Jaroslav Jindra

Doslov: Hana Ulmanová

Originální vydání: The Hours. Farrar, Straus and Giroux, New York 1998

 

 

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!

Chci napsat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *