Millerová: Achilleova píseň

19/04/201402/11/2015

kniha

Když se rozhodnete napsat knihu na bázi dobře známého příběhu, nese to s sebou výhody i nevýhody. Příběh sám vám zaručí pozornost lidí z celé vaší kulturní oblasti, protože už je dostatečně známý a oblíbený, vyprávěly si ho možná celé generace. Na druhou stranu – nemáte moc možností, čím čtenáře překvapit, nebo čím právě váš příběh ozvláštnit a odlišit od jiných verzí. Ale pokud se od původního příběhu příliš odchýlíte, riskujete, že vaši verzi lidé zavrhnou. Jak se to podařilo Madeline Millerové, která se nerozhodla adaptovat nic menšího, než slavnou Homérovu Illias?

Podle mého názoru na jedničku s hvězdičkou. Mám ráda příběhy z dávné minulosti nebo z mytologie, ale jen pokud jsou historicky správně. Tady jsem neobjevila žádný rozpor, naopak by kniha mohla díky autorčině erudici posloužit každému, kdo by se chtěl seznámit se světem homérského Řecka. Mám ráda příběhy lidí, kteří mají emoce a city. Tento příběh je na nich vystavěný. Mám ráda postavy, které díky autorově popisu jako bych znala nebo viděla před sebou, a pohledy, se kterými se můžu zotožnit. Tady je to splněno do puntíku. I grafické zpracování na mě udělalo dobrý dojem, nejvíc parciální lak na přilbě na obálce.

Achilleova píseň se mi celkově četla velmi dobře. Zatímco spousta jiných knih má pomalý, nezáživný rozjezd, tady jsem se od první kapitoly radovala z každé věty. Měla jsem pocit, že si autorka dala záležet na každém slově. Nejsou tu zbytečně rozvleklé popisy a přece – jako by před nás malovala barevné obrazy. Když se do knihy jednou začtete, ponoříte se do příběhu (i do intenzivního vztahu dvou hlavních postav) a neodtrhnete se, dokud ji celou nedočtete – navzdory tomu, že vám je naprosto jasné, jak to nakonec dopadne.

Celou recenzi i s ukázkou z knihy si můžete přečíst na