Na základní školu jsem začala chodit těsně před listopadem 89. Ještě snad rok jsme říkali “soudružko” a slavili VŘSR, než se ty novinky donesly až na naši vesnici. Možná i dýl. Ze setrvačnosti. Jen ten slib do jiskřiček jsem nestačila složit a pak už tu byl jen skaut, který ale ve skutečnosti byl úplně stejný, jako před tím ty jiskřičky. Jen bez těch červených šátků.
Po třech letech na malotřídce jsem pokračovala ve čtvrté třídě ve vedlejší vesnici. Přes les jezdil autobus. Pokud zrovna nesněžilo. To nejezdilo přes les nic. Sypače se k nám z města dostávaly hodně pomalu.
Přírodu a les jsem milovala odmalička. Byl to můj přirozený prostor. Stromy. Skály a jeskyně. Zajíci a srnky. Vítr a slunce. Hvězdy na nebi a indiánské značky. Snažila jsem se o tom dozvědět co nejvíc. A zapsat si to. Všechno jsem si zapisovala. Internet ještě nebyl.
Ve škole mi to šlo samo. Díky tomu mě to i bavilo, hlavně čeština, dějepis, přírodopis a matika. Hodně jsem četla, dobrodružné příběhy, mayovky, verneovky, foglarovky, knihy o přírodě a občas o historii. Fascinoval mě starý Egypt. Chtěli jsme se tam vypravit. Letadlem. I když jen ve fantazii.
Podle foglarovek jsem začala lovit bobříky. První byl bobřík hmatu, potom mlčení, květin, plavání… Měla jsem v plánu i bobříka věrnosti a hvězd, tak jsem založila se sestrou a kamarádkou klub Orlice a z novin jsem si vystřihovala astronomické okénko, podle kterého jsem se učila hvězdy a souhvězdí. Tehdy jsem si do zálesáckého sešitu zapsala: můj vzor je Roy a Luděk.
V listopadu 1992 jsem si zlomila levou ruku. Podařilo se mi špatně doskočit při cvičení v Sokole. Mimo toho jsem měla i šok, otřes mozku a obražený loket, ale zahojilo se to celkem rychle. Až moc rychle, ani jsem to nestihla zrehabilitovat. Dodnes to není úplně v pořádku.
V páté třídě jsem si začala psát deník. Mám to tam všechno. Pomoc rodičům s domácností, penicilin, polojasno, jednička z češtiny, vítr, prohlížení knížky o Egyptě, osazování skleněné koule mechy a lišejníky, domácí úkoly, bouřka, nedělní Studio Rosa, pěstování hlemýžďů v díře na zahradě, přání sestře k svátku, jednička z přírodopisu a tak pořád dál.
V květnu 1993 jsme byli se školou v Brně. Nejdřív na výstavě loutek a pak v kapucínské hrobce. Silný zážitek. Z vysušených mrtvol i z živých mnichů. O pár dnů později jsme jeli na pouť do Křtin. Tenkrát jsem viděla hlavně tu cukrovou vatu a autíčka a kolotoče. Kostel a slavnou mariánskou tradici jsem objevila až po několika letech.
V červenci jsem byla už podruhé na dětském táboře ve Sněžném. Podniková velkovýkrmna s diskotékama a koupáním v rybníku. Sbírání borůvek na Buchtově kopci, soutěže a celodenní výlet na Čtyři palice. Občas fajn, ale nezapadla jsem tam.
Lepší byl vždycky pobyt u sestřenic. Spaní pod stanem nebo v seně, sladké meruňky, vonící tráva. U druhých sestřenic to bylo trochu střelené, teta nás vzala do sboru adventistů, tenkrát to všichni brali strašně vážně. Jedli jako vegani, mouku mleli nahrubo v jakémsi mlýnku. Dostaly jsme bibli a začaly světit sobotu.
Doma se ale všechno vrátilo do starých kolejí. Teda skoro. Mimo toho, že už od druhé třídy jsem chodila 2x týdně do klavíru, jsem začala v šesté třídě 2x týdně trénovat basketbal. Tréning, tréning, zápas, otlučené prsty… Žila jsem tím. I když jsme nikdy nic úžasného nevyhráli.
Vánoce byly vždycky skromné. Se sestrou jsme dostaly společně Sázky a dostihy a nový radiobudík a fixy. Dneska mi to přijde strašně málo, ale asi mi to stačilo. Hlavně ta atmosféra byla kouzelná. To s námi ještě byla i babička. Tradiční kapr, cukroví, šípkový čaj a stromeček. Rodina.
Jarní prázdniny jsme strávily opět u sestřenic. Strýc toho hodně umí a nechával nás si hodně věcí vyzkoušet. Ryly jsme do dřeva, dívaly se jak vyrábí poličku na kořenky, pak nám naládoval křesadlový revolver a střílely jsme do terče.
Doma jsme zlobily stejně jako mě dneska zlobí prcek, když nechce večer usnout. Jenže my za to dostávaly domácí vězení, nejhorší trest, protože to znamenalo nebýt v lese. Často jsme se hned po škole sebraly a ještě s “bráchou” od sousedů šli dolů přes jednu a druhou louku až k potůčku, kam nikdo nechodí. Tam stavěli hráze a přehrádky, pozorovali mloky a larvy chrostíků a vyhřívali se na sluníčku.
Chci napsat komentář