Potomek guatemalských Mayů, který se inpiroval jejich mýty a životem, a japonský spisovatel, který se snažil o soulad původních japonských a moderních evropských literárních postupů a píše třeba o japonském čajovém obřadu nebo stárnutí uprostřed přírody. Oba dva laureáti mě hodně zaujali.
Nobelovu cenu za literaturu od roku 1901 uděluje Švédská akademie „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“. Jde o nejprestižnější ocenění pro spisovatele a básníky z celého světa. Přináším info o dalších dvou laureátech Nobelovy ceny, tentokrát z roku 1967 a 1968.
1967: Miguel Ángel Asturias
Guatemalský básník a spisovatel (1899-1974). Matka pocházela z mayského etnika a otec se zasazoval o demokracii. Tyto dvě tradice se silně prolínají i životem Miguela Asturiase. Důležité byly také roky studií antropologie na pařížské Sorboně, kde se seznámil s francouzskými básníky a začal sám psát básně.
V Guatemale zatím padl režim diktátora Ubica a Asturias pracoval jako diplomat, novinář a spisovatel. Když ale demokracie opět přešla v diktaturu, musel do exilu (1954-1966). Po zvolení dalšího demokratického prezidenta byl rehabilitován, dostal Nobelovu cenu a stal se velvyslancem. Tolik o jeho zajímavém životě.
Pro nás může být důležité, že přeložil mayskou náboženskou knihu Popol Vuh do španělštiny. Jeho nejznámější román se jmenuje Kukuřiční lidé (Hombres de maíz, 1949) a vypráví o životě dnešních potomků Mayů a jejich zlidovělých mýtech. Což mě samozřejmě zajímá a knihu si hned zapisuju.
1968: Jasunari Kawabata
Japonský spisovatel (1899-1972). V osmi letech osiřel a musel se protloukat životem sám. Dostal se na univerzitu, kde začal psát povídky. Roku 1924 založil časopis, který měl prosazovat jeho nové (neosenzualistické) pojetí literatury. Od roku 1945 do 1962 byl předsedou japonského PEN klubu, přednášel, byl aktivní ve společenském životě (prosazoval nenásilí, odsuzoval “kulturní revoluci” v Číně).
Ve svých krátkých povídkách (tamagokoro no šósecu – povídky na dlaň) i delších prózách zdůrazňoval pocity a jemnou symboliku a snažil se najít soulad mezi tradiční japoskou literaturou a moderními evropskými směry.
Úspěšná byla hned jeho raná povídka Tanečnice z Izu (1925) o zamilovaném studentovi, ceněný je jeho román Sněhová země (1948) o stárnoucí dvojici, koloběhu přírody a lidské pomíjivosti, a také Hlas hory (1954) opět o stárnoucím muži, souladu s přírodou a hledáním smyslu. Tento román s lyrickými vsuvkami zaujal i mě.
Jinak je snad zajímavý i román Tisíc jeřábů, který vypráví o lidském osudu na pozadí líčení čajového obřadu, a podobně román Meidžin, který líčí život na pozadí partie go (mé oblíbené japonské hry). Jelikož jsem japanofil, určitě aspoň něco zkusím.
To Read List
Miguel Asturias: Kukuřiční lidé, Svoboda 1981
Jasunari Kawabata: Hlas hory, Paseka 2002
Jasunari Kawabata: Tanečnice z Izu a jiné prózy, Odeon 1988 (obsahuje prózu Meidžin)
Chci napsat komentář