Archetypy podle C. G. Junga a literatura

512px-Anima_Animus_ShrineNauka o archetypech tvoří jádro Jungovy analytické psychologie. Pojem převzal ze starších, pozdně antických spisů. Archetypy můžeme popsat i slovy biologické vědy jako geneticky zakotvené, evolučně získané univerzální systémy; dispozice a potenciály prožívání a chování, formy představ. Jsou to kolektivní dějinné zkušenosti lidstva; obrazy určitých tendencí a sil přítomných v nás, vnitřních instinktivních struktur, které jsou nám vrozené, ale nejsou vědomé.

Archetypy se objevují v mýtech, náboženských představách, umění, fantazii, snech a vizích. Motivují jednotlivce i společnost, protože mají vysoký emoční náboj. Když se člověk vzdálí od svých archetypových kořenů, může u něho nastat duševní porucha. Archetypy staví utrpení a rozvoj lidského jedince do širších souvislostí a působí autoregulačně. Pracovat s archetypy (to, jak se člověk s realitou archetypů sžívá a vyrovnává) pomáhá náboženství, v naší společnosti potom různé psychologické a další přístupy.

Pro mě je samozřejmě nejzajímavější sledovat práci s archetypy v literatuře.

Základní archetypy

Anima (ženský prvek): popisuje hybný, živý charakter duše. V mužské psychice představuje nevědomě přítomný ženský protipól. Pohání muže k činům a dobrodružství, je cílem jeho nejniternějších tužeb, což může mít i katastrofální následky (femme fatale). Může vystupovat jako matka, sestra, bohyně, dívka, kněžka, čarodějnice, moudrost. Má vztah k sexualitě.

Animus (mužský prvek): racionalizuje ženské vědomí, orientuje se navenek a kompenzuje citovou angažovanost. Je to maskulinní protějšek animy. Objevuje se jako dobrodruh, hrdina, umělec, farář, guru nebo moudrý stařec. Má duchovně řídící a tvořivý aspekt.

Stín: tento pojem používá analytická psychologie pro temné, nepřiznané stránky lidské psychiky. Souvisí s kulturními tradicemi a morálkou. Pokud je nevědomý, působí destruktivně. Jeho potlačením ho nepřipravíme o sílu, naopak si přivodíme různé neurotické projevy. Pouze převedením Stínu do vlastního vědomého „sebe cítění“, integrací, je Stín zbaven svého negativního vlivu. Může na sebe brát podobu čerta, démona, draka, tmy apod. Zajímavý „stín“ měl Krahujec v Čaroději Zeměmoří.

Self (já): označuje seberegulující jednotu, psychický střed, archetyp celistvosti. Psychologická manifestace Self je zážitkem božství či jeho obrazem v lidské duši. V náboženském jazyce je vyjadřováno jako tajemství, princip, universum, kosmická inteligence, Bytí, Jedno, Kristus, átman, tao, božský princip, bohyně, bůh, věčné světlo, božský hrdina, božské dítě, Ein Sof (v kabale), Kámen mudrců (v alchymii). Jeho symbolem je mandala, jin/jang, kříž, androgyn (jako spojení mužského a ženského), lotos nebo světlo.

Každý člověk má za „úkol“ v první půlce života vytvořit svou personu (přijmout roli, vystavět svou masku), ve druhé projít procesem individuace – postupně se (podle toho, jestli je to muž/žena) „utkat“ s archetypem stínu, animy/anima (otce/matky) a Self, tedy překonat všechny rozpolcení a dojít k integraci.

Moudrý stařec a božské dítě

Některé archetypy byly rozpracovány podrobněji:

Matka: představuje ještě nezformovanou psýché, zemitost, materii, zdroj života, péče a plodnosti. Příkladem z náboženství jsou bohyně a ženské světice (Démétér, Panna Maria, Mokoš, Brigit…), příkladem z literatury třeba babička (ta z románu Boženy Němcové), stařenka Oggová ze Zeměplochy nebo Jessica ze série Duna od Franka Herberta.

Otec: patří k duchovnímu principu psýché, v náboženství často symbolizuje boha (Bůh Otec). Obsahuje aspekty jako autorita, závaznost, spravedlnost, trest a odpuštění, odvahu, svobodu, tradici, vědomosti a hodnoty. V literatuře jde často o postavu v pozadí, se kterou se musí hrdina vyrovnat (otec Steva Huxleyho v Lese mytág, otec v knize Tělo a krev od Cunninghama). Otec může být ale i pozitivní postava zajišťující bezpečí i za cenu sebeobětování (otec v románu Cesta Cormaca McCarthyho).

Moudrý stařec: zaměřenost psychiky na cíl, předpokládá centrální osobnost. Charakterizují jej znalosti, reflexe, moudrost, důvtip a intuice, poklid a poustevnická tajuplnost. Jedná se o magickou sílu, která člověka vede a posiluje v jeho vnitřních bojích, proměňuje a tvoří, nenásilně pobízí k cestě vzhůru a kupředu, bez příkazů řídí a radí. Rádce, průvodce, mistr. Známý „moudrý stařec“ je Gandalf z Pána prstenů, čaroděj Merlin nebo Albus Brumbál z Harryho Pottera.

Kejklíř (trickster): čtverák a neotesanec. Zdroj zvratů a proto i zdroj transformace a změny, ve spojení se zlodějstvím, vzrušením, bláznovstvím a nesmyslností; vrtošivý, mocný, schopný na sebe brát mnoho podob, nepostižitelný ve svých vrtoších a manýrech. Usvědčuje naše vědomé záměry ze lži, nelítostně si zahrává s našimi touhami i s obrazem, jakým se snažíme působit navenek. Je nedůvěryhodnou, nicméně zcela nezbytnou složkou našeho lidství. Už jste četli příběhy Bílé lišky?

Hrdina: symbolizuje vědomé ego. Hrdina musí vykonat nebezpečné úkoly, zápasit s monstry, projít porážkou, pádem do hlubiny a následným znovuzrozením. Archetyp představuje cestu lidského vědomí, cesty přes překážky jsou nevyhnutelné fáze dospívání individua. Jeden ze základních literárních typů (Iásón, Achilleus, Artuš, český Honza, Geralt z Rivie, Eragon…). Speciálním druhem hrdiny je „společenství hrdinů“ (Společenstvo prstenu z Pána prstenů, ka-tet z Temné věže).

Panna: působí jako činitel při rozvoji zárodku celosti (Self). Je ženskou silou, která uvádí na scénu hrdinu, který povstává z dítěte. Pro rozvoj Self vládne proměňující sílou. V mytologii to byla třeba Artemis (panenská lovkyně), v pohádkách jsou to princezny a dívky, které čekají na svého prince (Popelka, Šípková Růženka, Locika…).

Božské dítě: spojení vzpomínek na vlastní dětství a představy výjimečného dítěte, předchůdce hrdiny. Často je vybaveno úžasným nadlidským nadáním již v útlém věku. Frivolnost, radost a hra charakterizují toto věčné dítě, nikdy nevyroste. Zázraky provázejí již jeho narození. Božské dítě je symbol nadějí do budoucna, sazenice potencionality života, novosti jako takové.

Coniunctio (sjednocení): součást archetypu Self. Coniunctio je tajemné propletení archetypálních protikladů v konečném božském stavu integrace. Je sjednocením jakýchkoli protikladných kvalit, vedoucí k větší jednotě se sebou samými i s jinými. Jung tvrdí, že sjednocení mužského a ženského principu je nezbytné pro psychologickou i duchovní celistvost. Dalšími sjednocení je jednota bůh a člověk (Ježíš), alchymistická syntéza, spojení vědomí a nevědomí, mužského a ženského (androgyn).

G090021

Existují i další archetypální postavy, často jako další podkategorie mužského (moudrý stařec) nebo hrdinského prvku – kouzelník, vládce, rebel, tvůrce, milenec… V jedné postavě se může spojit i více archetypů (šibalský mudrc, hrdina – milenec), dokonce i zdánlivě protikladných (nebezpečný mistr v povídce o čarodějově učni, Malý princ – moudré dítě), nebo můžeme sledovat proměnu románové postavy z jednoho archetypu do dalšího (panna – matka, dítě – muž, muž – hrdina). Z učně se může stát mistr/moudrý stařec (např. Krahujec v sérii Zeměmoří). Každopádně propojení literární postavy s archetypem jí dodává hloubku a příběhu univerzální platnost.

Po Jungovi se tímto tématem zabýval také Karl Kerényi, Joseph Campbell, Ingeborg Clarusová a další. Téma archetypálních postav a jejich vývoje v lidských dějinách velice zajímavě rozpracoval můj oblíbený spisovatel Robert Holdstock v cyklu Les mytág. Archetypální postavy a příběhy najdeme i u další mé oblíbené spisovatelky Ursuly K. Le Guin (hlavně v cyklu Zeměmoří, který jsem tu několikrát zmiňovala), se symbolikou si rád hraje třeba Stephen King.

G090021

Image: Anima animus, licence CC3, author Lauren Raine.

 

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!
Příspěvek byl publikován v rubrice Knihy blog, Kontexty, Religio. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *