Miloš Urban: Hastrman

hastrman1 „Novodobá utopie, dílo pozdního romantismu, pohádka pro lid držený pod krkem svou vlastní politickou reprezentací.“ Tak charakterizuje knihu Hastrman od Miloše Urbana její anotace. Je to kniha o lásce ke krajině, vodě a lidem, kniha o lhostejnosti a alibismu, kniha o ekoterorismu a sebeobětování. Kniha, ve které vystupuje bytost z pohádek, přesto to pohádka není…

Zelený román, jak zní podtitul knihy Hastrman, je rozdělený na dvě části. První část, která se odehrává ve 30. letech 19. století v krajině Kokořínska, téměř postrádá akční děj, snad mimo několika drobných epizod. Tady se kniha podobá spíš mozaice, která s trochou nostalgie zachycuje jednou nádheru přírody, mystérium míst v krajině pod Bezdězem, podruhé divoké lidové zvyky a potřetí starou, pohanskou podobu víry v mocné přírodní duchy. A jedním z nich je hastrman.

Hastrman je vypravěčem celé knihy. Přesto i o něm se můžeme jen dohadovat z náznaků, jak vypadá, jak přemýšlí nebo kdo to vlastně je. Vidím ho jako charismatického muže v nejlepších letech, jakoby náhodou vypadajícího a oblečeného přesně tak, jak si každý představuje hastrmana z pohádek (mírně vypoulené oči, štičí zuby, zelený kabátek…).

Je to zkušený muž, který jako diplomat procestoval Evropu, ale teď už hledá jen klid v krajině svého mládí. Chytrý, ale trochu hloupě zamilovaný. Baron, který se snaží sžít s prostými lidmi. Tvor s osobností rozdvojenou mezi lidstvím a sympatií k lidem a nevědomou a nevyzpytatelnou částí své osobnosti, zosobněním vodního živlu, který občas převládne (často pod vlivem tajemného Odradka), a pak se ta lidská část nestačí divit, co vlastně dělá.

A druhou důležitou postavou je Katynka. Při čtení jsem si vzpoměla, že Miloš Urban na svém autorském čtení prozradil, že ji stvořil tak, že by se do ní mohl i sám zamilovat. Protože ona taková je. Dráždivě tajemná, ženství ve všech jeho podobách, královna lidových slavností, dívka, po které snad všichni chlapi ze vsi bezhlavě touží. Místo, aby hastrman stahoval ji, stahuje pomalu ale jistě ona jeho.

První díl se mi líbil hned od první stránky. Působí tak poeticky, a přitom i trochu děsivě a krutě. Zdánlivě k ničemu nesměřuje, a přece jsem byla zvědavá, jak bude pokračovat. Zajímaly mě hlavně dvě věci: odhalí někdo, že hastrman je hastrman? A bude sex s Katynkou? Nojo, ona to fakt není pohádka pro děti. Ani něžná romantika. Spíš to odhaluje to kruté, bezohledné… a přirozené v nás.

Oproti tomu druhý díl působí ze začátku dost stroze, až technicky, jako zprávy v novinách. Odehrává se v současnosti (tedy v době napsání románu – kolem roku 2000) a nešetří slovy jako „přidružená výroba, ekonomické výsledky, strategická oblast, rekultivace krajiny“.

Skoro mě to odradilo, ale pokračovala jsem, protože jsem přecejen chtěla vědět, jak to dopadne. A taky jsem si uvědomila, že je to tak možná schválně – jako by v tom našem světě zůstala jen neurčitá nostalgie a vyprázdněnost. Technokracie ovládá vše, všechno má být racionální a tedy lhostejné, i to, že si necháme odtěžit horu, která v té krajině stojí 40 milionů let, nebo zatopit vesnice a rybníky našich předků.

Ale nebylo to tak celou dobu. Hastrman přece jen potkal lidi, kterým na krajině záleželo podobně, jako jemu. Trochu naivní hippies partu kolem Tomáše Mora. Tady oceňuju autorovu hru se jmény – historický Thomas More byl autor legendární Utopie. A utopii chtěli založit i tito lidé, kteří si říkali Děti vody.

Ještě než se jim to podaří (či nepodaří, to si přečtěte sami), pátrá Hastrman po tom, kdo má devastaci jeho krajiny na svědomí. Každý se sice vymlouvá na nadřízené a politickou situaci, která upřednostňuje ekonomický zisk před dlouhodobým hlediskem (připomělo mi to vězeňské mučitele z Pratchettovy knihy Malí bohové: on nic, on je hodný táta od rodiny, co jen plní příkazy a vůli lidu).

Dokud jde odspodu nahoru, je to vcelku nuda. Byrokratická nuda. Ale jak se naštve a obrátí postup s tím, že ty úředníky dost nepěkně jednoho po druhém odstraní, chytne i vyprávění zase tempo. Dosáhne tak ale něčeho, nebo na jejich místa jenom přijdou jiní, přesně jak to říkali? A co se stane, když zjistí, že tím prvním, kdo vylomil kámen z posvátné hory, byl on sám?

A co Katynka?

A co Vlhošť?

Mimo toho, že Miloš Urban umí nádherně pracovat se slovy a obrazy, obdivuju na této knize i to, s jakou lehkostí se tu několikrát změní styl a tempo. Taky to, že nechává prostor pro představivost a tajemství. A taky to, že je o české krajině.

Jo, moc se mi to líbilo. Je to jedna z těch knih, které dávají úplný smysl až jako celek. Takže doporučuju. Od začátku až do konce.

Miloš Urban: Hastrman. Zelený román.

České vydání: Argo, Praha 2001 (1. vyd.), váz., 400 stran

Web autora: http://www.milos-urban.cz

P. S. Na Vlhošťi a v jejím („Je to ta Vlhošť. Ne ten.“ – s. 249) okolí byla v roce 1998 vyhlášená přírodní rezervace. Spolu s Novozámeckým a Dolanským rybníkem je součástí CHKO Kokořínsko. Doufejme, že tato krajina zůstane krásná i pro ty, kdo přijdou po nás…

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!
Příspěvek byl publikován v rubrice Beletrie, Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Miloš Urban: Hastrman

  1. Tuhle knížku mám doma a zatím jsem ji nečetla i když vypadá zajímavě, nicméně by mě napadlo že někdy na ni najdu recenzi… rozhodně se do ní musím rychle pustit.

  2. hana kubíková napsal:

    Hastrmana mám hrozně ráda. Dokonce jsem si jednou vzala knihu a udělala jsem si do toho kraje celodenní výlet, s čtením na příhodných místech. Našla jsem rybník Smrtku a na Vlhošť vylezla, kam až se dalo. Skoro mám chuť to někdy zopakovat…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *