Johanna Sinisalo: Jádro Slunce

sinisalo_jadro-slunceJádro Slunce jsem našla na 174. místě v odeonské Světové knihovně, hned vedle mnohem známějších knih od Murakamiho, Cunninghama nebo McEwana. Možná mě zaujala větička z anotace o tom, že “…mladá žena Vanna není tím, čím se zdá být”. Kniha o totalitní společnosti, o (ženské) identitě a o závislosti na čili papričkách. Jde to vůbec spojit dohromady, aby to fungovalo? Johanně Sinisalo se to podařilo na výbornou!

Finská autorka Johanna Sinisalo (1958) bývá často zaškatulkovaná do kategorie sci-fi spisovatelů, ale myslím, že mnohem výstižnější je její označení jako zakladatelky finnish weird. Pokud víte, co je new weird, možná už tušíte. Podobně jako její další knihy, i Jádro Slunce se pohybuje na hranicích postmoderního románu, sociálně kritické dystopie, alternativní historie a sci-fi – to píšu z toho důvodu, že děj začíná v říjnu 2016 a končí v srpnu 2017, v knize je ale popisovaný vývoj společnosti minimálně 100 let dozadu.

Román je současně realistický, s drsnou detektivní zápletkou, ve které hlavní hrdinka Vanna (původním jménem Vera) pátrá po své zmizelé sestře Manně (původně Miře). Ale je i poetický, velmi se mi líbilo originální použití vůní a chutí k popisům emocí. A konečně obsahuje také střípky “jiné” reality (účinky kapsaicinu, depresivní vize Sklepa, gaiské bratrstvo a na konci skutečný trans), částečně inspirované finským šamanismem.

Asi nejzásadnější je ale sugestivní líčení totalitní společnosti a genderové nerovnosti. Že Finsko skutečně koketovalo s rasovou (nebo spíš sociální) “hygienou”, je takové malé tajemství. Tato kniha se tedy může odvolávat na skutečné vědce a předkládat fiktivní úryvky z jejich teorií, aby čtenáři předložila dokonale uvěřitelnou realitu společnosti, která pro “blaho” svých občanů (rozuměj: mužů) začala šlechtit ženy příjemných fyzických proporcí, ochotné dělat spoustu nelogických věcí jako chodit na podpatcích a barvit si řasy a hlavně naplnit všechny mužské potřeby (v románu jsou nazývané femiženou neboli elojí, u nás se jim výstižně říká “barbína”).

Jenomže jak už to bývá s podobnými experimenty, je tu hned několik morálních i skutečných problémů. Tak třeba – co s těmi “nepřizpůsobivými”? Tedy těmi, co nejsou žensky tvarované, nebo dokonce nejsou příliš ochotné plnit “mužské potřeby” – třeba proto, že jsou příliš tvrdohlavé, příliš chytré… (v románu jsou to neutriženy neboli morloci). Ve fiktivním Finsku je společnost kastruje a přeřazuje na nízké pomocné práce. Ano, právě ty nejchytřejší. Problém je také to (a na konci zjistíme, že to je možná největší problém), co jsou to ty mužské potřeby. Doopravdy muži potřebují jenom tělo, rodičku pro své potomky, společenský přívěsek, maso, se kterým si můžou po libosti dělat, co chtějí? Tomu nevěřím. To by museli nejdřív taky zdegenerovat…

Problémy ale nemají jenom ženy. V totalitním světě, kde se stát stará o “blaho” svých občanů, jsou zakázané všechny drogy, omezená je konzumace nezdravých potravin včetně masa a naprosto nedostupný je jakýkoliv kontakt se “zeměmi úpadku” (což jsou vlastně všechny ostatní země), včetně jejich technologických výdobytků (vláda chrání své občany i před počítači a mobily, technologie jsou vůbec omezené, stát se soustředí na vývoz bio-zemědělských výrobků). Jediné povolené povyražení pro muže je sex (toho mají kolik hrdlo ráčí, žádná žena nesmí muže odmítnout) a státní loterie. Státní loterie, která nechává mužům v kapse jen tolik peněz, aby museli zase zítra jít do práce a mlčet. Něco jako hypotéka…

A pak je tu nepovolené povyražení. Drogy. Co taky jiného, když potřebujete únik z totalitní reality, a on tu žádný není? Po uzavření hranic se do Finska sice nedostanou ty klasické, ale o to víc bují jedna neklasická: čili papričky. Účinky kapsaicinu jsou tu popsané tak věrohodně a… sympaticky, že máte chuť si taky jednu papričku šlehnout. Nejlépe tu nejsilnější.

Hlavní hrdinka Vanna/Vera je taky kapsík. A navíc i šikovný dealer. Kdy by čekal od někoho, kdo vypadá jako eloj, chytrost a statečnost? Jenomže Vanna není eloj, i když tak vypadá. Je podvržený morlok v elojském těle. Někdo, kdo se stále přetvařuje. Kdo si nechal ukrást skutečnou identitu, aby přežil. Někdo, komu sakra rozumím. Teda ne úplně. Já být jí, tak bych raději žila jako morlok… teda, asi.

Sice bych měla občanských práv asi jako Žid v koncentráku (i když – eloje jich vlastně taky neměly o moc víc, jen to vypadalo o něco hezčeji), ale nikdo by mě nenutil studovat p….oviny a vystavovat se na “partnerském trhu”. Nehrozilo by mi, že budu patřit maskulovi, který si mě bude vážit míň než domácího zvířátka. A podřadné zaměstnání? Tím strašte někoho jiného než člověka, který má v živnosťáku “pomocné stavební práce”…

Román Jádro Slunce není moralistický (i když by mohl být), ale vyzývavý. Je to postmoderní kniha, která se nepřiklání na žádnou stranu a nechává čtenáře, aby se v jejím univerzu sám zorientoval a sám si odpověděl na své otázky. Mně jich ještě pár zůstalo, ale v jednom mám jasno: našla jsem další spisovatelku, kterou si můžu zařadit do kolonky “moje oblíbená”.

Chilli, předej mi své pálivé učení.

Vezmi se mě, chilli, dopřej mi úniku.

Zaostři můj zrak. 

Jezme více chilli!

Pod vedením chilli nepocítím bolest. 

Nepocítím bolest, neboť chilli mě vyrve z mého těla.

Nepocítím bolest, neboť chilli mi dá zrak.

(Litanie k chilli)

Johanna Sinisalo: Jádro Slunce

České vydání: Odeon 2015

Překlad: Linda Dejdarová

Redakce a doslov: Michal Švec

Původní vydání: Auringon Ydin, Helsinky 2013

Líbilo se? Pomohlo? Sdílej!

Chci napsat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *