Novoroční předsevzetí: jak si stanovit cíle, které se mi splní

Dáváte si novoroční předsevzetí? Startujete nový rok plní nadšení a odhodlání – a pak opět skutek utek? Máte sepsanou hromadu skvělých životních cílů, které se pořád nějak neplní? Přemýšlíte, co děláte špatně?

Taky jsem v tom plavala. Zkoušela jsem všechno možné a nikam to nevedlo. Protože jsem nikam nesměřovala. Smysluplné zacílení je největší motivací. Když víte, že musíte do zimy postavit dům, jinak budete bydlet pod stanem, tak prostě stavíte.

Je toho ale mnohem víc, co můžete udělat, aby předsevzetí nezůstávala jen na papíře, ale aby se plnila. Jako vánoční dárek jsem pro vás sepsala všechno, co mi pomáhá, abych se měsíc od měsíce, rok od roku posouvala a plnila si to, co si plnit chci.

Úplně na začátek: proč si vlastně dělat nějaké plány a mít cíle? Navíc když je tu možnost, že se nesplní? Pro někoho zbytečná otázka. Někdo na to musí teprve přijít… Takže proč? Protože když neplánujete svůj vlastní život vy, tak kdo? Okolnosti? Maminka? Šéf? Prezident? Buďte to vy sami, kdo určí, co budete se svým životem dělat. Čeho dosáhnete. Čím se budete bavit. Jak ten život prožijete. A co po vás jednou zůstane.

Tak. A teď: jak?

Buďte SMART!

Nebudu tu vymýšlet nic nového. Techniku SMART používají manažeři a kouči právě pro stanovení cílů. První, kdo tento akronym použil, byl George T. Doran v jednom článku z roku 1981. Říká nám, jaké ty cíle mají být, aby vůbec mělo smysl je plnit. Neboli jak je nastavit, aby je šlo splnit.

S (Specific)

– cíl musí být konkrétní. Když se tak dívám na různé blogy, strašně často se setkávám s první velkou chybou (ne že bych ji dřív taky nedělala). Když si do svých cílů a předsevzetí napíšete “začnu cvičit” nebo “zhubnu”, nestane se vůbec nic. Ne proto, že byste byli tak neschopní a líní, ale protože takový cíl je špatně nastavený.

Stanovte si konkrétní cíle – ať víte, na co se máte v tom cíli těšit. Ano, těšit – kdo by se ale těšil na to, až “začne cvičit”? Mimo toho tento cíl nelze splnit právě proto, že nemá konkrétní podobu. Místo obecného “zhubnu” si raději dejte “zase obleču svoje oblíbené červené šaty” a v případě cvičení “cvičit třikrát týdně hodinu na workoutovém hřišti” (což samo o sobě taky není příliš motivující), nebo ještě raději “udělám 50 kliků” nebo “uběhnu maraton” (to už mi jako cíl připadá mnohem zajímavější – to každodenní cvičení/tréning je pak pouze cestou, která vás k tomu přivede).

Cvičení a hubnutí jsou strašně časté cíle, ale taky třeba… “navštívím Paříž a vylezu na Eiffelovku”, “zastřílím si z luku”, “nechám si podepsat Johnyho Deppa na pupík”.  Jenže… kdybych já zhubla, spadnou mi i ty poslední kalhoty. Deppa mám sice taky ráda, ale stačí mi na obrazovce. Raději si chci zkusit zrestaurovat starý kredenc. Co chcete a nechcete vy?

Pokud zatím nevíte, co by mohlo být vaším cílem, tak si zkuste odpovědět na pár otázek. Kde chcete být za rok nebo za pět let? Jakou práci chcete dělat? Kde a jak chcete bydlet? Jak chcete žít? Co by ve vašem životě nemělo chybět? Co potřebujete nejdřív vyřešit, aby vám bylo líp? A pak taky: čím se bavíte? Kam byste se chtěli podívat? Co byste si chtěli vyzkoušet? Co bylo vaším tajným snem v mládí? V čem byste chtěli vyniknout?

M (Measurable)

– cíl musí být měřitelný. To je docela častý neduh předsevzetí typu “naučím se cizí jazyk”. Fajn, ale co to znamená? Abyste si mohli říct, že jste cíl splnili, musíte mu vytyčit nějakou měřitelnou podobu. Třeba to, že zdoláte nějaký kurz nebo složíte zkoušku na určité úrovni. Ještě přesněji že tu zkoušku dáte minimálně na 70 %. Nebo že si přečtete v tom jazyce nějakou určitou knížku.

Můžete si dát za cíl i to, že napíšete 10 článků na blog. Měřitelné to je… ale je to opět spíš cesta než cíl. Co tím chci dosáhnout? Proč? Můj obvyklý cíl je: přitáhnu 4000 čtenářů každý měsíc. Pokud chci přitáhnout tolik čtenářů, nestačí vydat jeden článek. Čím víc jich vydám a čím jsou zajímavější, tím přijde lidí víc. A patří k tomu i následující:

A (Achievable)

– cíl musí být dosažitelný. Pokud jste doteď měli čtenářů 100 měsíčně, tak není moc reálné dávat si za cíl mít těch čtenářů najednou 4000. Bude vás to jen stresovat. Já si dala toto číslo v okamžiku, kdy už jsem dosáhla na 3000 návštěvníků a měla jsem za sebou nějakou historii, brand a aktivitu. Dosažitelný cíl je takový, který vás posune na nejbližší vyšší level. Ne na nemožně vzdálený.

Písmeno A může taky znamenat Action – cíl musí být dosažitelný vaší aktivitou. Zároveň s cílem byste si tak měli sepsat i to, co pro něj můžete udělat. Nebo si aspoň uvědomit, že něco udělat musíte. Pokud je vaším cílem “získat lepší práci”, tak fakt nestačí o tom snít a čekat na zázrak. Může to znamenat spoustu hodin hledání, obesílání životopisů s motivákem (a vylepšování životopisu a motiváku), ale klidně i dodělávání certifikátů nebo získávání lepších referencí.

R (Realistic)

– cíl musí být realistický. Vypadá to velmi podobně jako předchozí bod, ale vidím v tom i další rozměr. Nedávejte si takový cíl, který je pro vás sice dosažitelný (je ve vašich silách), ale víte, že na něj stejně nebudete mít čas. Proč? Protože není vaší prioritou. Nemá smysl v kontextu vašeho života, netoužíte po něm a nijak vás nemotivuje. Tady je dobré znovu prozkoumat, co vlastně chcete. Jak důležité a reálné to pro vás je.

I když víte, že byste byli schopní vystudovat práva, nedávejte si to za cíl, pokud byste raději truhlařili v dílně. Vypadá to tak jasně, a stejně pořád dokola opakujeme cíle, které nám dávají ostatní. Vystuduj. Vdej se. Najdi si klidné místo v kanceláři. Vem si hypotéku a nech si postavit dům. Co když nechci? Proč myslíte, že nejvíc prokrastinují studenti, kteří se mají nabiflovat něco, o čem jsou přesvědčení, že mimo jednu zkoušku v životě nebudou potřebovat?

T (Time-bound)

– cíl musí být ohraničený v čase. To je pro mě jeden z největších objevů, ke kterým mě přivedl Tim Ferris, podle kterého si dělám svoje novoroční checklisty. U každého cíle si řekněte, kolik času na jeho splnění máte. Nebo spíš: naplánujte si cíle na jedno kratší a jedno delší období – cíle operativní (krátkodobé) a cíle strategické (dlouhodobé).

Když jsem odešla od “životních jistot”, nešlo mi moc plánovat na delší čas dopředu. Tak jsem se to učila postupně. Na týden nebo měsíc to snad zvládne každý. Potom už to šlo na 3 měsíce. Teď plánuju na 6 měsíců s výhledem na další rok. Přitom stále plánuju i na týden a měsíc. Tyto cíle vybírám podle okamžitých potřeb (operativa), ale částečně se v nich vždy odrážejí i dlouhodobé cíle rozkouskované na kratší úseky, nebo ty, které se tam zrovna hodí.

Je jasné, že “uběhnout maraton” si vložím jen do jednoho měsíce, jednoho týdne, jednoho konkrétního dne. Ale měsíce před tím budu mít za cíl pro každý týden “naběhat 50 km”. Minimálně.

Dělejte nejmenší možné krůčky

Některé cíle ale bude nutné trošku rozfázovat. Pokud tím půlročním cílem bude “postavit novou zeď”, tak se v lednu, únoru a březnu neobjeví v krátkodobějších cílech nic (v mrazech se moc dělat nedá), v dubnu “vyklidit prostor a nachystat materiál”, v květnu “vybetonovat nové základy a vystavět novou zeď” a v červnu “rozvést sítě a nahodit hrubou a finální omítku”.

Na jednotlivé týdny pak můžu mít za cíl “navozit materiál na budoucí zeď” nebo “vykopat díru pro základ”. A na jednotlivé dny? “Pojedu do stavebnin a koupím 10 pytlů cementu” nebo “postavím další 3 šáry cihel”. To jsou ty nejmenší možné krůčky, ze kterých se skládá velký projekt typu “postavit zeď”. Pokud jsem byla schopná reálně zhodnotit svoje síly, časové možnosti a další věci, mám teď plán, který stačí dodržet, abych si na konci toho půlroku mohla na novou zeď pověsit poličky.

Velký cíl si vždy rozdělte na malé úkoly – vždyť každý malý pokrok se počítá a žádná kniha se nenapíše vcelku, ale po kapitolách. V případě dlouhodobějších činností si nejdřív dejte minimální hranici, kterou jste schopní zvládnout dejme tomu 5x po sobě – uběhnout každý den 500 metrů (nebo každý druhý den kilometr), napsat jeden odstavec, naučit se jedno nové slovíčko. Když vám to půjde, přidejte si, dokud nebudete tam, kde chcete být. A potom opakujte, až vám to přejde do krve. Vytvořte si nový návyk.

Petr Ludwig v knize Konec prokrastinace nabízí pro hlídání nových návyků pomůcku: tabulku, do které si zaznamenáte, jestli jste to zvládli. Den po dni. Něco jako modrý život Jaroslava Foglara, pamatujete? Já tohle zkusila jednou a moc mi to nešlo, papír se ztratil, znáte to.

Hodně mi ale pomohla jednoduchá aplikace Loop Habit Tracker, kterou mám pořád v mobilu. A nejen to. Nastavila jsem si tam několik upozornění, která mi teď člení den. Vždycky v 10:30 na mě pípne, jestli už jako pracuju (ty časy si nastavuje každý individuálně – a já nevstávám před devátou). V 8 večer se mě zeptá, jestli jsem už vyřídila, co jsem si pro ten den dala jako prioritu, a ve 22 mi signalizuje, že nemám zapomenout na dnešní lekci angličtiny. Mimo jiné. Ještě bych si měla nastavit, aby mě nejpozději v 1:30 zahnal spát, ale já když se rozepíšu, tak to někdy fakt nejde…

Hlídači a odměny

Existují i další způsoby, jak se nechat hlídat. Velmi zajímavá mi přijde tzv. gamifikace, která z plnění cílů a závazků dělá zábavnou hru. Docela pěkná (ale strašně složitá) gamifikační appka je Do It Now – RPG To Do List. Na jazyky používám Memrise (dřív Duolingo), které láká ke každodennímu studiu systémem odměn za nepřerušené řady a naopak “trestá” tím, že když se přestanete učit a opakovat si, tak jen sledujete, jak vaše vědomosti klesají.

Chůzi, běh a další pohyb mi hlídá Endomondo, které posílá shrnutí aktivit za každý týden, počítá zlepšení a různé rekordy, v placené části si můžete sestavovat celé tréninkové plány. A zatím můj poslední objev, tentokrát na učení programovacích jazyků, je aplikace Sololearn (dřívější Enki mě moc nemotivovalo).

Hlídat se můžete nechat i vaším okolím, i když ne tak, že byste měli vedle sebe někoho, kdo vás bude každý den kopat, abyste na sobě makali – to asi sbohem, přátelství. Ten hlídač musí být ve vaší hlavě. Ale zkuste svoje plány někde veřejně říct nebo napsat. A zkuste se na to pak vykašlat – budete za lenocha hlavně sami před sebou. Napsané a zveřejněné předsevzetí je prostě závazek. Už jen to, že je cíl napsaný, i když neveřejně, vám dává několikanásobně větší šanci, že se vám splní, než kdybyste ho nechali jen ve své hlavě.

Za úplný základ tak považuju prosté To Do listy (denní, týdenní, měsíční a dlouhodobější) v papírové i elektronické podobě – napsat, splnit, odškrtnout. Já jsem vždy měla papírový úkolník – už jen proto, že na domě, který opravuju, docela dlouho chyběl internet. Teď používám papír hlavně na zapisování delších poznámek, dlouhodobějších záměrů, čmárání plánků a postřehů. Většinou tak seberu spoustu inspirace, kterou si můžu procházet i později. Na denní agendu jsem si našla skvělou aplikaci My Creative Diary – na každý den si můžete tvořit To Do listy, nákupní seznamy, zapisovat a vyhodnocovat nápady a spoustu dalšího.

Dobíjení baterek a oslavy v cíli

S plánováním to nepřehánějte. Vyberte si pár cílů, které jsou pro vás nejdůležitější, a na těch pracujte. Všechno naráz stejně nezvládnete. Na začátku si třeba zkuste stopovat, kolik toho stihnete za jeden den nebo týden. Učte se odhadovat, jak dlouhou dobu na ten který úkol nebo cíl potřebujete. Plány průběžně kontrolujte a upravujte.

Přepínání je možná dobré ve chvíli, kdy běžíte ten svůj vysněný maraton, ale ne když pracujete na dlouhodobějších plánech. K zacílení patří i to, že pravidelně dobíjíte baterky, relaxujete, žijete vyrovnaný život (work-life balance). Ať se snažíte o sebemenší cíl, musíte mít na něj dost sil. A nezapomínejte kvůli cílům na svoje dlouhodobé závazky a hlavně na lidi, kteří jsou pro vás důležití.

A ještě jednu věc si neodpustím: Každý pokrok a úspěch oslavte! A i když se někdy nezadaří předsevzetí dodržet (přišly nečekané překážky, nejde to tak, jak jsme doufali, dali jsme si toho moc najednou a nezvládáme…), nezoufejte. To, že jste vydrželi „jen“ 10 dnů nové životosprávy a jedenáctý den jste všechno porušili, neznamená, že vaše snaha neměla žádný výsledek. Pochvalte a odměňte se za to, že jste vydrželi 10 dnů, a jděte do toho znovu.

A když se nepodaří ten dům postavit celý za prvního půl roku plánování? No, asi jste nebyli moc realističtí v odhadování svých sil a možností. Teď máte zkušenost. Příště už to uděláte líp. Nebo jste to prostě jen úplně jednoduše nedali? Pokud je to pro vás dostatečně důležité, pokračujte v tom úsilí dál, třeba s podporou někoho, kdo se v tom už vyzná. Doplňte si potřebné znalosti, zlepšete přípravu. Ale nepřestávejte. A nebo si řekněte, že to nebyl pro vás ten pravý cíl a zkuste něco, co vás láká (nebo co potřebujete) víc. Je to váš život. A máte ho jen jeden.

Pokrok není v tom, že nic nezkazíte, ale v tom, že když selžete, zkusíte to znovu.

Už jsem vám někdy psala moje životní motto?

Ever tried. Ever failed. No matter. Try again. Fail again. Fail better.

(Samuel Beckett)

Image copyright: CC 0 (geralt – Pixabay)