Současnost sibiřských šamanů: Šorové – současná situace (2. část)

Současná situace šorského etnika v Ruské federaci není jednoznačná. Ačkoliv podle zákonů a oficiálních zdrojů mají jistou autonomii, právní výhody a pomoc státu, realita je kvůli intenzivní těžbě uhlí na jejich území poněkud černější.

Oficiální postoj státu

Šorové znovu dosáhli oficiálního uznání svébytnosti svého etnika. Rozhodnutím krajské rady regionu Kemerovo v roce 1992 získala Chuvašinská obecní rada (okres Novokuzněck), kde žije velká komunita Šorů, status národně-územní jednotky. Později byl stejný status přidělen i vesnickým radám Chilis-Anzas a Ust-Ansas v okrese Taštagol. Od roku 1997 pracuje ve struktuře regionální správy výbor domorodých obyvatel. V regionu bylo vytvořeno několik samosprávných organizací: Asociace Šorů, Altyn-šorská společnost, Šoria, Horská Šoria, Rada starších Šorů.

Šorové jsou zastoupení v RAIPONu, a pokud si přečtete stránku http://www.raipon.info/peoples/shors/shors.php, budete mít pocit, že Šorům nic nechybí, a pokud ano, tato organizace jim pomáhá, aby mohli žít co nejlépe – a nejspíš to tak skutečně je.

Zaujalo mě např. to, že na podporu zaměstnanosti bylo nedávno vytvořeno pět podniků pro sběr a zpracování léčivých a technických surovin a potravinářských rostlin (ořechy, kapradiny, houby, divoký česnek atd.). Dále byly připraveny obchodní projekty, které však teprve čekají na provedení a zafinancování.

Organizace se snaží pečovat i o šorský jazyk, kterým v současné době mluví jen asi 60 % Šorů. Základy jazyka se vyučují na základních stupních v osmi školách regionu, byly vyvinuty učebnice až do 5. ročníku. Celkově studuje svůj rodný jazyk asi 600 dětí. Učitelé se připravují na Pedagogickém institutu Novokuzněck na Katedře šorského jazyka, kterou založil Andrei Chudoyakov, Šor z Meždurečenska. V Taškagolu existuje i místní televizní kanál, komunita vydává v šorském jazyce informační bulletiny.

V Chartě regionu Kemerovo (přijaté v roce 1997) je věnován zvláštní článek domorodým národům. Zaručuje zachování jejich rodného stanoviště, právo na svobodné studium, používání a zachování jejich rodného jazyka, oživení a rozvoj národní kultury, tradičních odvětví hospodářství, vytvoření národně-kulturních sdružení atd. V dubnu 1999 byl přijat zákon o právním postavení domorodých menšin v regionu Kemerovo.

Počty úředně hlášených Šorů se pohybují od 12 601 v roce 1926, přes 16 042 v roce 1939, 14 938 v roce 1959, 15 950 v roce 1970, 15 182 v roce 1979, 15745 v roce 1989 až k prozatím poslednímu údaji, 13 975 v roce 2002.

Šamani a kováři

Původním náboženstvím Šorů byl šamanismus, který dodnes prostupuje celou jejich kulturu. V šorském jazyce se šaman nazývá „kam“. Ve 30. letech 19. století pronikla do oblasti pravoslavná křesťanská misie, která se snažila šamanismus vymýtit pomocí různých perzekucí.

Podobně jako jinde odsunula šamanismus jako „uctívání ďábla“. Ani v sovětské éře to nebylo lepší, šamani byli označováni jako „nepřátelé státu“, byli internováni do táborů nebo usmrcováni a jejich rituální náčiní bylo veřejně páleno.

Až do 18. století se Šorové zabývali lovem, rybolovem, farmařením (pomocí motyky nebo jednoduchého pluhu, mýtili tajgu a vysoušeli bažiny), sběrem piniových oříšků a hlavně metalurgií a kovářstvím. Byli nazýváni „Blacksmithing Tatars“, kteří dokáží najít („vycítit“) železo a z něj vyrobit zbraně i nástroje.

S nástupem průmyslového zboží upadl zájem o jejich výrobky. Část Šorů se přestěhovala do měst a začala pracovat v průmyslu, část zůstala v osadách, kde se snažili dále věnovat farmaření, chovu dobytka nebo lovu, pracovala v dřevařském průmyslu.

Odboj a jeho hrdinové

Jenomže… Navzdory pěkným slovům se ukazuje, že realita je poněkud méně růžová. I přes mohutný rozvoj průmyslu všude okolo žijí vesnice stejně jako dříve – bez elektřiny nebo jen s jedním agregátem, který se spouští jen na pár hodin denně. To by možná nebylo špatné – zároveň jsou ale Šorové nuceni ustoupit od tradičních forem obživy. Např. v oblasti Ust-Anzas byl zřízen národní park a Šorové, kteří v něm žili, náhle nesměli lovit, rybařit, sekat trávu nebo pást dobytek. Vše jen za placené povolenky.

Když se šorské rady odvolaly ke guvernérovi Kemerovské oblasti, zůstaly bez odpovědi. Zákaz platí dál – i přes to, že „tradiční lov“je jedním z 13 tradičních druhů hospodářské činnosti domorodých obyvatel, které byly v roce 2009 zakotveny v nařízení vlády Ruské federace.

Zdá se ale, že tou nejhorší ranou pro Šory je devastace jejich přirozeného životního prostředí. Dřevařský průmysl, ve kterém někteří z nich pracovali poté, co přestali být kováři, musel ustoupit těžbě uhlí a ropy. Jen těžko si umíme představit rozsáhlé povrchové doly, které doslova rozvrací přírodu i celou krajinu a postupují k vesnicím.

Jejich posvátné šorské pohoří je celé zdevastované a otrávené. V řekách místo čisté vody teče těžební kal. V začátcích, když nebyla jiná voda a s touto nebyly ještě žádné zkušenosti, kvůli ní umírali lidé i dobytek. A opět – na urgence nikdo z úředníků nereagoval. Později se ukázalo, že předseda Rady pro ochranu přírody byl zároveň majitel jedné z uhelných společností.

Po 40 letech bojů s větrnými mlýny padla v roce 2014 jedna z prastarých šorských osad – Kazas (Casas). Po otrávené vodě a těžební jámě pouhé 3 km od posledního domu přišly nabídky na vystěhování. Nejprve po dobrém, později se objevily případy žhářství. Obyvatelé psali i prezidentovi Ruska (v té době Medvěděv), který skutečně poslal svého člověka, aby vše prověřil. Podle výpovědi obyvatel ale bylo už v té době pozdě. Jejich vesnice i země zemřely.

„Řeka a tajga zahynula. Ryba zmizela, zvíře odešlo, nebyl tam žádný pták.“

Co napsat na závěr? Šorové svůj boj nevdávají. Podle stránky RAIPONu mají Šorové „silnou etnickou identitu, nadále zachovávají národní specifičnost v oblasti materiální… a duchovní kultury… Zničení přírodního, sociálního a kulturního prostředí, ke kterému došlo v posledních desetiletích, způsobuje negativní reakci v myslích lidí, přispívá k jednotě etnické skupiny, uvědomuje si potřebu bojovat za svá práva…“

Jedním z těchto bojovníků je Michail Todyshev, viceprezident RAIPONu, etnický Šor a vystudovaný právník. Nejprve se angažoval v Kuzbassu, poté na federální a mezinárodní úrovni, účastnil se pracovní skupiny OSN pro domorodé obyvatele světa.

Alexander Arbachakov (Александр Арбачаков), také etnický Šor, je autorem knihy The Last of the Shor Shamans (Poslední z šorských šamanů). Patnáct let bojoval za záchranu cedrového lesa a za to, aby Šorové mohli žít svobodně a v souladu se svými tradicemi využívat přírodní zdroje. V roce 2006 za to obdržel The Whitley Awards, která oceňuje lokální snahy o ochranu přírody a rozvoj komunit.

Těmto snahám by jistě pomohl i větší mezinárodní zájem. Aby nemuseli říkal: „Umíráme tiše“.

Zdroje:

Inna Kim: „Umíráme tiše.“ Jak domorodé obyvateltvo Sibiře zmizelo. („Мы тихо вымираем“. Как исчезает коренной народ Сибири) https://www.sibreal.org/a/30317951.html

Šorové. http://www.raipon.info/peoples/shors/shors.php

Wikipedia a další