V ne-mocnici (příběh)

Události posledních dní mě donutily sepsat tento text. Je to trochu blogový zápis a trochu povídka. Nechci být adresná, proto prohlašuji, že ji píšu s mírnou nadsázkou. Nemá to být obžaloba systému ani konkrétních lidí, pouze si chci uchovat tuto zajímavou zkušenost pro možné pozdější využití v delším textu. Nebo jen pro vzpomínku.

Neděle, 1:00 v noci

Předchozí dny byly vyčerpávající. Nejen fyzicky, i když to taky, ale hlavně psychicky. Tolik věcí, které potřebují vyřídit a zařídit, vymyslet, odsouhlasit, rozhodnout, naplánovat, aby vše zapadlo na svoje místo – protože zatím to stále nezapadá. Nejasná budoucnost, kterou možná nezvládne. Tolik požadavků. Tolik tíhy.

Do postele šla totálně vyčerpaná. Na konci obvyklého fyzicky náročného dne nikdy necítila únavu větší než 6 bodů na pomyslné desetibodové stupnici. Teď věděla, že se dostala na desítku. Možná na jedenáctku.

Z posledních sil se doškobrtala k posteli. Měla by sis vzít prášek na žlučník, je nebezpečí, že tě to v tomhle stavu zase dožene. Jenže už nemá sílu, je tu tma a zima. Chce jen jediné: spát. Zachumlá se pod peřinu. Už to bolí, ale stejně usíná. Třeba to zaspí. Třeba.

3:00

Probouzí se se známým pocitem: žaludek se jí obrací naruby. Vystřelí zpod peřiny a utíká do koupelny, kde plive žaludeční kyselinu do umyvadla. Není to poprvé, ale teď byl skoro rok klid. Tak proč teď? Dýchá zrychleně a kňučí bolestí, nejde to ovládnout.

Rychle sahá pro prášek, no-spa by měla žlučník uklidnit, ale tuší, že jeden stačit nebude. Není schopná si vzpomenout, jestli může vzít dva. Chvilku počkám, třeba to aspoň poleví, kdyžtak vezmu druhý, říká si. Ale nic nepolevuje. Kroutí se, jak kdyby měla tetanus. Břicho, jako kdyby jí tam někdo vrazil pěstí, znovu a znovu, a ostrá křeč v zádech. Zima. Únava.

Kamna už vyhasly, je jí zima. Zalízá zase do postele, tam se schoulí do klubíčka, ale nevydrží v něm, křeč s ní kroutí ze strany na stranu. Zkusí vzít druhý prášek. K posteli přišoupne lavor. Za další chvilku do něj žaludeční šťávy už neplive, ale rovnou zvrací. Jako by se celá obracela naruby. Dobrý, šlo to, neudusila jsem se, oddychuje. Žaludek se trochu uklidňuje, ale prášek je evidentně v lavoru.

4:00

Jak dlouho to už trvá? Je čas na radikální řešení: minule mi pomohl prášek od bolesti, takovej paták na bázi morfia. Bylo to jako rána do palice, jako by mě celou vypnul. To přesně teď potřebuju. Nemůžu si pomoct, abych se přestala zabývat tím, co na mě leží, co mě dohání. Jedno rozhodnutí, druhé, třetí, povinnosti, povinnost, už mi dejte všichni pokoj, zastavte ten kolotoč, dejte mi už klid! Kde mám to morfium?

Dobrý. To zabere. Jen klidně dýchej. Nepředkláněj se. Zůstaň v žaludku. Rozdýchej to. Zůstaň. Ne. Neee! Je jí jasné, že takhle nezabere nic. Volá na 155. Ať už to přestane. Ať už to rychle někdo vypne. Třeba mají injekci proti bolesti. Nějaký zázrak. Vypínač. Oni už si s tím poradí. Já už nic nevymyslím.

Sanitka přijíždí rychle. Saniťák je docela milý, vyptává se, odpovídá. Trochu ji to uklidní. Jede tam, kde jí pomůžou. Už brzo to skončí. Vydýchá to. Když se bolest zvedá, dýchá jak u porodu. Fu, fu. Trochu to zadrncá a jsou v nemocnici.

5:00

Dopraví ji až na příjem a tam ji nechají. Sestra je odměřená. Co vám je? Žlučník. Jak to víte? A jak jste si teda mohla dovolit sníst vaječnou topinku k obědu? Moč, krev, sono. Cokoliv, jen když už to skončí. Nemůže vstát, ruce jí mrtví, studený pot, skládá se. Vyčerpání. Sestra ji seřve, proč dýchá tak rychle, že to je přeci jasný, že takhle dojde k hyperventilaci. Jasný? Nevím, už nemyslím, co mám udělat, abyste mi dali tu injekci?

Posadí ji na vozík, dají do ruky kelímek a ampulku a ukážou dveře od WC. Nevidí je. Tmí se jí před očima, je tu šero, nemá svoje brýle. Bolest se zase ozývá, rozdýchá to, ale znovu ji seřvou, že dýchá moc rychle. Pomalu. Ještě pomaleji. A do blicího pytlíku, ať je tam toho kyslíku co nejmíň. Chápe, snaží se, ale nejde to jen tak. Ale zlepšuje se to. Schoulená na vozíku, sedí, uklidňuje se. Cokoliv, jen ať mi neposílají toho zřízence, aby se se mnou šel vyčůrat. To zvládnu. A pak mi dají tu injekci.

Prosím, ukažte mi ty dveře znovu. To zvládnu. Je tu teploučko. Chci to zvládnout co nejrychleji, dojedu si tam na tom křesle. Odráží se od podlahy, nikdo si jí nevšímá. Otevře si dveře, vstane, jde to, vyčůrat, přelít do ampulky, nasednout, odvézt to k sestře, dýchat do blicího pytlíku.

Další zřízenec ji odtlačí na sono. Ti chlapi jsou jako pohlazení, vysvobození od sestry, která si jen chce odkroutit směnu. Mají soucit. Pomůžou. Na sono chvilku čeká, dýchá si do pytlíku, pak se přesune na lehátko, chvilku čeká, doktorka je taky v pohodě. Omlouvá se za ten pytlík, musí ho mít pořád u sebe, kdyby to zase přišlo, a za křeče. Víte, že máte ve žlučníku kameny? Ví, už dva roky. Rok to bylo v klidu, chtěla to tuto zimu nechat vytáhnout, ale přišlo to dřív.

Utírá si zapatlané břicho, tentokrát by zřízence nejraději vykopla, jak na ni kouká, když si stahuje kalhotky zpátky k pasu a zapíná pásek kalhot. Cítí se ponížená, už není člověk, už je jen pacient. Co teď? Teď tady počkáte na výsledky. Zaparkují ji na chodbě před skleněnými dveřmi.

6:00

Zase se celá obrací naruby, do pytlíku zvrací žluč. Pak se všechno trochu uklidňuje. Sedí na chodbě, batůžek s nejnutnějšími věcmi na kolenou, v šeru, dýchá pomalu, je tu teploučko a klid. Je unavená, vyčerpaná. Chce napsat domů, určitě mají strach, ale mobil je skoro vybitý. Občas okolo projdou lidi. Chce poprosit, aby jí vzali ten pytlík, ale neslyší ji, jak potichu pípá. Chce spát, ale v ruce drží pytlík a vozík je vratký, jednu chvíli z něj skoro spadne. Chce konec. Přemáhá se, střídavě únavou usíná, bolest teď není tak ostrá, i když nepřestává, ale kdyby mohla, zaspala by to. Přemáhá se. Chce spát.

7:00

Odtlačí ji do ordinace. Doktor si ji položí na lehátko a obrovskou silou rýpne do už tak bolavých jater, až vyjekne. Výsledky říkají, že je to žlučník. Jméno? Zaměstnání? Stav? Lékař? Jaká “moje ambulance”? Jméno lékaře! Nemáte? Divný. Chcete neschopenku? Neměla jste jíst ty topinky. Chcete jít domů? Ne, chci něco na tu bolest, prosím. Prosím. No, co s váma. Odvezte ji na oddělení a dejte jí infuzi. A já mám konečně odslouženo, fuj, budu rád, když se sem nebudu muset aspoň týden vrátit.

Jedeme. Konečně jedeme pro tu infuzi. Zvládla jsem to. Už bude konec. Zavezou ji do pokoje, jde k první posteli. Ne, ta už je obsazená, vaše je ta druhá. Omlouvá se, jde ke druhé, chce se na ni svalit. Ne, v oblečení ne. Chcete košilu? Svlíká oblečení, prý je má dát někam do šatny, ale kde je šatna, chce už jen lehnout a tu infuzi. Oblečení zůstává ležet u postele, však je potom uklidí.

Znovu se kroutí bolestí, to rýpnutí všechno zase rozjelo, i když ve skutečnosti to od tří hodin nepřestalo, jen chvílema trochu polevilo. Celou dobu bojuje. Syká, kroutí se, snad už přijdou, nemá je zavolat? Přece už tu infuzi mají každou chvíli přinést, jak dlouho ještě?

7:45

Přicházejí s infuzí, napichují kanylu a pouští kapačky. No co to je to oblečení tady? Omlouvá se, kdyby to šlo, tak to uklidí, ale nešlo. Sestra pochopí a oblečení odnese. Jak dlouho to bude kapat? Dvě hodiny. Ještě jeden výslech, podepisuje papíry, už to pomalu trochu zabírá. V ruce s kanylou to občas trochu škubne, ale to možná jen tím, jak si ji divně položila a bojí se ji posunout, aby se něco nepokazilo. Před očima má puštěnou televizi, TV Šlágr, říká si, jestli je to součást terapie, nebo další mučení.

Bojí se usnout, s tou kanylou v ruce, přemáhá se. Seznamuje se s paní z vedlejší postele, ta ji uklidňuje, že klidně může spát i s kanylou, a tak konečně usíná. Vždy jen na chvilku, každou chvíli tam někdo přijde, před očima hraje TV Šlágr. Paní z vedlejší postele to vypíná, neví, kdo a proč to zapnul. Konečně je klid. Bolest polevuje. Prosí o trochu vody, když jí nedovolí pít, tak si aspoň vypláchnout pusu po tom zvracení, ale nejde to.

Pořád musí přemýšlet o všem tom, co na ní leží. Co musí zase začít řešit, jenom co to dokape a zapne telefon. Ještě to nekončí. Neodpočine si tu.

10:30

Infuze dokapala. Kanyla zůstává v ruce, prý se nemusí bát, že by to bylo ostré. Není a nemůže se to nijak posunout, je to přilepené. Jde na záchod a tajně si u umyvadla vyplachuje pusu. Chce napsat domů, ale telefon je kaput a nabíječka, po které ve tmě hmátla, nefunguje. Paní R. jí půjčuje svoji. Mají tu i wifinu, ale po chvilce vypadává a pak už ji chytne jen na chodbě. Píše domů, že už je v pořádku a co jí mají přivézt, že tu asi chvilku zůstane.

Odpoledne jí konečně dovolí popíjet čaj. Celý den usíná, kdykoliv to jde, tak spí. Ale už se dokáže i usmívat, když za ní přijde L. a donese jí potřebné věci. Večer si dá teplou sprchu a znovu usne.

Pondělí, 4:55

Dobré ráno, hlaholí sestra, která nese teploměr. Prý ráno, ušklíbne se a poslušně si strká teploměr pod paži. Za další chvíli další sestra a další. Jdete se osprchovat? Sprchovala jsem se včera večer. Dívají se na ni jako na šmudlu. No tak třeba později ráno? zkoušejí. Dobře, později, kapituluje. Po vizitě přinesou další kapačku. Co to je? Helicid, na žaludek. Nemám problém se žaludkem, není mi špatně. To je preventivní. Neuškodí. Kapituluje.

S podivem zjišťuje, že záda pořád pobolívají. Teplota vystoupá na 37,3. Žlučník bolí, kdykoliv ho doktor prohmatává. Neuklidňuje se. Sice to už není taková bolest, ale dobře jí není. Je slabá, zůstává v posteli, která je nepohodlná a tvrdá. Záda bolí. Má hlad. Čte si, aby na nic nemyslela, ale stejně myslí.

Doktor rozhodl, že může dostat k obědu polívku. Už se ani nediví, že někdo jiný za ni rozhoduje základní věci. Najíst se, napít, vstát, lehnout, nechat si něco nakapat do žíly, odpovídat, osprchovat se, jít na velkou… Tohle je jediné, na co odmítá odpovídat. Na co odmítá hrát. Ne, přece mám hlad, tak jak bych mohla mít stolici?

12:00

K obědu dostane teplý vývar s troškou rýže a mrkve. Chuť je moc dobrá, nemůže si stěžovat. Musí se držet, aby to neshltala, nevysrkla všechno naráz. Jestli čekají, až se jí zase přitíží, aby jí dali podepsat papír a šla na operaci jako všichni ostatní, jako ovečka, tak budou muset čekat až do zimy. Už sice netvrdí, že na žádnou operaci nepůjde (je to přece její žlučník! kus jejího těla!), ale nemůže jít teď. Prostě nemůže, jedině že by šlo o život. Ale zatím podle všeho nejde, není tam ani zánět, jenom ty kameny.

Sice se cítí přeplněně, ale to je tím, že špatně snáší nepravidelnosti v jídle, takhle dlouho nikdy nehladověla, při minulých kolikách začala hned ráno opatrně jíst, a teď nejedla od sobotní večeře. Zkouška polívkou dopadla dobře, pustí ji teď? Ne, ale slíbili jí aspoň večeři. Těší se.

16:30

Večeři tu podávají podivně brzy. A přinášejí jí opět stejnou polívku, jen ještě řidší. Mám hlad, protestuje. Máte dietu, krčí sestra rameny. Polívku. Sní ji, co jiného má dělat. Rozhodli, že po dni a půl hladovění bude dnes o dvou miskách řídké polívky. Za chvíli ale přichází jiná sestra. Změna diety, máte dvojku! Těstovinový salát s nějakou levnou šunkou a dva, celé dva rohlíky! Až slehne polívka, kterou dostala úplně navíc, shltá salát a jeden rohlík. Ten druhý si schová, aby měla co jíst i večer.

19:00

Sestry popřály dobrou noc a zhasly. Domluví se s paní R. a pustí zprávy. Sní u nich druhý rohlík a svět vypadá optimističtěji. Zítra už ji pustí, určitě, ví to. Jen má obavy z té teploty, aby si ji tu kvůli tomu nechtěli zase nechat. Už ale ví, že musí pryč. Pořádně jíst, pořádně spát, na své posteli. Sama, bez dohledu doktorů a sester, i když jsou docela milí a vlastně jenom plní svoje povinnosti. Zbavit se zapíchnuté kanyly, která přece jen při některém pohybu trochu píchá. Nebo jen štípe už dva dny zalepená kůže?

Úterý, 4:45

Dobré ráno! Dnes místo sestry přichází sympatický mladý blonďáček. Je vidět, že je to teprve učeň, trochu se bojí pacientek a postel stele asi 50x pomaleji a pečlivěji než sestry, urovnává každý záhyb, zatímco ony stojí rozespalé vedle a vzápětí si do ní stejně opět lehají.

Vizitující doktor prohlásí, že vezmou ještě kontrolní odběry, a když to bude dobré, pustí ji. Těší se. Zároveň pouštějí i paní z vedlejší postele. Po vizitě dojede sestra s kelímky prášků. Jeden jí podává. Co to je? To je na žaludek. Nemám problém se žaludkem, vždyť už mám normální dietu. Jen si to vemte, neublíží. Kapituluje. Pokolikáté?

Kolem kmitají učni, dnes je tu zmatek, 3x se ptají na stejnou věc, uklízejí. Mistrová jim na jedné paní ukáže, jak odlepit a vydělat kanylu, a nechá budoucí sestřičku, aby ji vydělala jí.

Holčině se klepou ruce a neustále se ohlíží. Proč mě tu nechali samotnou, vůbec nevím, co mám dělat! To zvládnete, přidržím vám to, hlavně pomaličku, ať je to správně, povzbuzuje ji. Společnými silami se jim to po krátkém boji podaří. Krev na testy raději nabírá zkušená sestra.

A pak je tu zase blonďák, potřebuje převlíct postel. Vždyť ještě neznáme výsledky, vážně jdu domů? Vážně? Určitě? Nikdo neví, ale má se sbalit, tak vstane, je celá rozlámaná, snaží se, aby neviděli, jak syká bolestí. Jsou to jen záda, to bude dobrý.

9:30

Jde si sednout na chodbu, kam chodící pacienti chodí na oběd. Ke stolu potaženým igelitem. Už tam sedí dvě paní, jednu taky pouštějí a druhou přijímají. Prý vypadá špatně. Ale ne, jen mě tu mučí hladem, směje se. Zase je tu sama. Zase se jí chce spát, jako první noc na chodbě. A pít. A jíst. Hlavně jíst.

Záda bolí, ale nikomu to neřekne. Po kanyle zůstala tvrdá bolestivá boule, která se postupně vybarví do žluta. To přejde. Přece jen vypíšou papír a půjde domů. Venku svítí sluníčko. Doma si dá tvaroh. Sní úplně všechno, co najde a co se bude trochu hodit do diety. Sní o jídle.

12:00

Donesou jí oběd, tentokrát skutečné jídlo, rajskou polívku a vepřový plátek s rýží a kompotem. S podivem si uvědomuje, že se jí nikdo nezeptal, jestli jí maso. Asi měla křičet, že ne. Ale není špatné, sní to, až na poslední čtvrtinu, která je samá blána a tuk. No jo.

Po obědě přichází vrchní sestra s papíry a léky. Tohle je na bolest a tohle na žaludek. Už se ani nenamáhá říkat, že s žaludkem nic nemá. Nakonec jí podá ruku, sebere batůžek a bundu a vyjde do sluníčka.

Svoboda.

Jde si domů odpočinout.