O palmovém oleji jste už asi slyšeli. Ještě v létě o tom skoro nikdo nemluvil, ale během podzimu se začala rozjíždět anti-kampaň, která v současné době v Česku vrcholí facebookovou akcí s názvem Den, kdy řekneme firmám, že tu nechceme jejich výrobky s palmovým olejem. Sdružila víc než 30 000 lidí, kteří chtějí říct palmovému oleji STOP. Kampaň doprovázejí fotky požárů indonéského pralesa a články s názvy jako “Palmový olej, dobře utajený zabiják”.
Jenže… není to zase jen další mediální bublina, která nás má odlákat od skutečných problémů???
Naši nepřátelé: islám, imigranti a palmový olej
Když se objeví v médiích zprávy, ve kterých jsou oběti, reagujeme na ně se spoustou emocí (právě proto nám je také média neustále servírují). Litujeme je. Soucítíme s nimi. Obviňujeme skutečné nebo i domnělé viníky, distancujeme se od nich. Divíme se, jak se to mohlo stát. Bojíme se, že se něco podobného možná může stát i nám. Vztekáme se, jak jen to “ti zlí” mohli udělat.
U těch zásadních zpráv (nebo aspoň těch, které nám média podávají jako zásadní) píšeme statusy jako Je suis Charlie, dáváme si na profilové fotky barvy vlajek zemí, ze kterých oběti pocházely, nebo se zapojujeme do anti-kampaní a antiskupin (třeba jako Islám tady nechceme). Už se z toho stal takový folklór, že jsme schopní napsat Je suis vánoční kapr a považovat to za vtip, nebo tu a tam kliknout na tlačítko “líbí se mi to”/ “zúčastním se” a tím dát (facebookovému) světu najevo svůj názor.
Jenomže: co se reálně stane? I když připustíme, že myšlenky jsou mocné, nestane se nic, dokud myšlenky zůstanou na papíře (nebo na facebookové zdi). Dokud se z myšlenek nestane čin. A dokud budeme hledat viníka jinde než u sebe.
Jistě, u teroristických útoků to jde jen stěží (tedy spíš je to téma na další článek). Ale co třeba u zpráv o obrovských požárech v Indonésii, devastaci deštných pralesů a ropných skvrnách na mořské hladině? Je suis pták s peřím zalepeným ropou? Je suis gorilí mládě s hořícím kožichem a vyděšeným pohledem? Ne, to by byl omyl.
Globální stopy na palmové plantáži
Nestane se nic, protože se umíme ztotožňovat jenom s obětmi, ale většinou nedokážeme uznat svůj díl viny. Jakou ale já mám konkrétně vinu na vypalování pralesů v Indonésii? Bohužel mám, sice ne velkou, ale mám tam ten svůj malý díleček, svoji globální stopu. Jak říkal s nadsázkou můj oblíbený docent Lužný: myslet globálně znamená připustit si, že když si tady zapálím cigaretu, na druhé straně zeměkoule někdo zemře na pasivní kouření.
Stejně tak můžu (musím!) říct, že když si tady nakoupím běžný nákup v běžném obchodě, kde je palmový olej skoro ve všem, zapříčiním tím to, že v Indonésii vypěstují olejnou palmu, a aby ji vypěstovali, vykácí pár stromů původního pralesa. Spolu se stromy zabijí i ptáky, kteří v nich měli hnízdo, nebo je strčí do klece a prodají na černém trhu (víte, že skoro 400 druhů ptáků nežije nikde jinde na světě, jen v pralesích Indonésie?). V letních měsících půda (spíš rašelina) na olejných plantážích vyschne a hoří. Z kouře z mého dílku onemocní jedno malé indonéské dítě. Je suis chlap s motorovou pilou. Je suis oheň v kožichu gorilích mláďat… Byla jsem. Už nechci.
Jenomže co doopravdy můžu? Palmový olej se přidává skoro do každé sladkosti, do každého oplatku (ano, dokonce i do našich tradičních tatranek) a do většiny čokolád, které tak miluju. Nebo aspoň do většiny ze supermarketu. Smaží se na něm hranolky a chipsy. Dokonce se přidává do kosmetiky.
Palmový tuk přitom ani není zdravý, na rozdíl třeba od slunečnicového, olivového, dokonce i řepkového oleje, ve kterých jsou důležité omega 3 a 6 mastné kyseliny (ještě lepší než ty tři je pro nás lněný a konopný). Palmový olej je “nasycený”, stejně jako sádlo nebo máslo, je to prostě jen tuk bez nějakého přínosu pro náš organismus.
Jde tedy jenom o byznys, který můžu jakožto zákazník zastavit tím, že prostě přestanu kupovat věci, ve kterých ten hrozný palmový olej je? I to je řešení. Není to jednoduché, musím pečlivě číst složení a hledat. Když už se chci vymezovat, tak doopravdy, ne jen na facebooku. Naučit se kupovat čokolády bez palmového oleje (jde to, některé jsou dražší, některé levnější, a většinou chutnají líp než ty s olejem). Napsat vedení firem a své vládě, že tu nechci jídlo, ve kterém je palmový olej, jak to dělá ona facebooková skupina.
Ale znovu: stačí to? Nebude to jen spousta práce s minimálním výsledkem?
Pole slunečnic a buchty s povidlím
Aby to ale všechno bylo trochu složitější, musím říct, že nic není černobílé a dokonce i palmový olej má svoje přednosti. Na rozdíl od jiných olejů je stabilní – při smažení se nepřepaluje a při pokojové teplotě umí sám tuhnout, takže se nemusí ztužovat a tím pádem v něm nevznikají karcinogenní trans-mastné kyseliny (je tedy přece jen zdravější než margarín – jestli chcete něco bojkotovat, bojkotujte margaríny).
A je tu ještě jeden argument pro palmy, hodně dobrý argument: na hektaru půdy se dá vyprodukovat cca 5x víc palmového oleje než jiných olejů. Takže kdyby chtěli všichni přejít z palmového oleje na jiný, kdyby chtěl někdo vypěstovat stejné množství slunečnicového oleje, musel by vykácet toho pralesa ještě 5x víc. Kvůli stejnému množství řepkového dokonce ještě 2x tolik. Takže co je lepší? Kdo to ví?
Jednoduché cesty neexistují.
Jednou z možností je pěstování palmového oleje pod přísným dohledem podle zásad bio a fair trade (na dnešních palmových plantážích totiž pracují celé rodiny, včetně dětí, a za mizernou mzdu). Jenomže když je v něčem tolik peněz, kdo na to může spolehlivě dohlížet? Druhá možnost je celkově snížit spotřebu tuků (věřte mi, že ji stejně má skoro každý větší, než je zdravé). Nebo si někde poblíž (protože tady je zemědělské půdy dost, produkují se na ní nesmysly typu řepka na biopalivo, stavějí se na ní skladovací haly nebo se nesklizené obilí zase zaorává zpět, protože se to ani nevyplatí sklízet – rozhodně kvůli oleji nikdo nebude kácet les) najít svého pěstitele slunečnic nebo výrobce másla (i mléka je tu přece nadbytek).
Z těch všech zamotaných možností se opět dostávám k mému oblíbenému: žít skromně. A lokálně. Protože když berete svou obživu v místě, kde žijete, když znáte svého farmáře a svého krejčího, vidíte všechny dopady hned a nemusíte čekat, až vám ukážou média oheň na druhé straně zeměkoule. Nebo hladové sedmileté Číňánky, kteří šijí vaše trička.
A pak je tu ještě jedna možnost. Nenechat se problémy, které nemůžu vyřešit, odvést od problémů, které vyřešit můžu. Nerozčilovat se nad televizníma zprávama z daleké Indonésie a dělat něco užitečného tady a teď. Třeba koupit pole a zasadit na něm slunečnice (nebo konopí), nebo se o něj rozdělit s dalšími nadšenci, jako to letos chce udělat winepunker Ondra Kopička.
Nebo si místo globální tatranky dát domácí buchtu s povidlím.
Poslední slunečnice v řepkovém poli pod Pálavou….
Dál si přečtěte:
Na cestě – úvod k této rubrice
Připoj se k diskusi
2 replies to “Na cestě: zlý palmový olej?”
To, že se palmového vyprodukuje víc, se mi nezdá, že je problém, protože to znamená, že to někdo spočítal za použití metod, které se používají teď, a neznamená to, že to za jiných metod pěstování (permakultura) to nemůže být jinak. A není důležité kolik dostanu oleje, ale poměr kolik energie použiješ a kolik dostaneš. Myslím, že v tom palmový olej silně prohrává, protože kolik se asi tak spotřebuje ropy jen na to, aby se k nám z Indonézie dostal?
Díky za názor! Metodiky neznám, ale nemyslím, že by se při pěstování olejných palem spotřebovalo nějak výrazně víc energie než při pěstování slunečnic nebo řepky – vždyť pole pro řepku se musí každý rok zorat a pak to zase sklidit, zatímco palmy se zasadí jednou a sklízí to téměř ručně domorodci (ne že by mě to těšilo…). Řepka ani slunečnice, pokud vím, se zatím permakulturně nepěstují – pokud s tím někdo začne, ráda to přehodnotím. Dovoz určitě nějakou energii spolkne, ale potom by bylo stejně důležité bojkotovat všechno, co se sem dováží zdaleka, a všechny svoje potřeby řešit lokálně (k tomu jsem taky došla, viz poslední dva odstavce).