Sumerské mýty

Mýtus v literárním smyslu je vyprávění se symbolickým nebo posvátným významem, v platonské tradici často mylně považované za hloupé výmysly. V antropologii a religionistice je to ale příběh, který má zvláštní společenskou funkci a poukazuje na významné společenské události.

Podle Bronislawa Malinowského mýtus obsahuje zkušenosti z boje o přežití – jak na úrovni jednotlivce, tak celých národů nebo celého lidstva. Předává tedy dědictví důležitých zkušeností a strategií a tím se podílí na vzniku kultury. Bývá spojený s rituálem, ve kterém se mýtus zpřítomňuje.

Velká část sumerských mýtů se týká pouze jednoho z bohů sumerského panteonu. Je možné, že šlo o lokální výklady světa, které se šířily spolu s kultem – a ten se šířil společně s politickou mocí určitého města. Později byly tvořené kněžími jednotlivých kultů jako nástroje ideologického boje. Slova, která vysvětlují, kde je centrum moci a proč, takovou moc zároveň tvoří a udržují. Ve třetím tisíciletí před letopočtem i dnes.

Mýty o stvoření a o potopě

Komplex mýtů, který se nazývá Sumerské stvořitelské mýty (asyrolog Thorkild Jacobsen je nazýval “Genesis z Eridu”), byl objevený na tabulce z přelomu 17. a 16. st. př. l. v Nippuru.

V mýtech o stvoření vystupují téměř všichni důležití bohové společně. Vypráví o tom, jak An, Enlil, Enki a Ninchursanga tvořili svět, lidi a první království.

Na to navazuje mýtus o potopě, před kterou Enki varuje člověka Ziusudru a dává mu instrukce k postavení archy, ve které potopu přežije. Že vám to něco připomíná? Ano, mýtus o potopě světa se později objevuje i na dalších místech a v dalších kulturách. Třeba v Bibli, kde se hrdina jmenuje Noe.

Představy o potopě světa je možné vyložit  i metaforicky – záplava jako historický předěl, konec jednoho království, pustošivý nájezd kočovníků atd.

Mýty o Enkim

Kult sumerského boha Enkiho, “pána země”, vznikl v Eridu. Jeho základem je náboženství zemědělců, orientované na zemi, déšť a úrodu, jako protiklad ke kosmicky orientovanému náboženství pastevců, jehož kult měl centrum v Nippuru (bůh Enlil – pán větru).

Většina z mýtů o Enkim se týká stvoření země, rostlin, lidí a společenského řádu. Patří k nejstarším zaznamenaným mýtům na světě. Enki vystupuje také v mýtech o potopě a babylonském mýtu Enúma eliš (jako otec Marduka).

1) Enki a Ninchursanga

Na začátku mýtu je popis sumerského ráje na ostrově Dilmun – země bez škůdců a rozporů, která rodí nadbytek obilí a kde nikdo nestárne (jedná se asi o dnešní Bahrajn). Zde Enki postupně oplodňuje (jako voda zemi) svoji ženu Ninchursangu, své dcery a jejich dcery.

Když se chystá za svou pravnučkou Uttu, Ninchursanga ho prokleje, z jeho sperma vyraší 8 kulturních rostlin, které Enki sní a poté onemocní. Protože bez Enkiho nemůže život pokračovat, pošlou pro něj bohové lišku a Ninchursanga porodí 8 bytostí, které Enkiho uzdraví – božský řád je obnoven.

2) Enki a Ninmach

Příběh o rozdělení rolí ve společnosti vznikl v 18. st. př. l., v úvodu je popsáno stvoření světa jako oddělení nebe od země. Na počátku bohové museli sami pracovat, což se jim nelíbilo, proto Enki se svou matkou a 14 pomocnicemi (mezi nimi bohyně Ninmah) stvořili člověka, aby pracoval místo nich.

Lidé byli formováni z hlíny, podobně jako v Bibli. První lidé se jmenovali Sigensigdu a Umul. Protože se Enki a Ninmach opili, bylo prvních 6 párů lidí nedokonalých a Enki jim určil místo ve společnosti jako sluhové, šašci, eunuši atd. Teprve poslední pár měl schopnost plně pracovat a myslet (a také starat se o ty nedokonalé).

3) Enki a řád světa

Enki zde rozděluje oblasti působení jednotlivých bohů a určuje hierarchii měst a zemí. Nejvyšší postavení má samozřejmě domovské město Enkiho kultu, Eridu.

V tomto mýtu vystupuje také jako “kulturní hrdina”, který zpřístupnil lidem zemědělství.

Na tento mýtus navazuje mladší Enki a Inanna, ve kterém můžeme sledovat vzestup kultu Inanny a přesun centra moci do Uruku. Jazykem mýtu tedy ctižádostivá Inanna opíjí Enkiho a krade mu jeho božskou moc (me), kterou si odváží do Uruku.

O Enlilovi

Enlil byl synem nejvyššího boha Ana a manželem Ninlil, vládce bohů a světa, bůh ovzduší a bouří, král veškeré země, záruka řádu (držitel tabulek osudu) a pořádku. Do čela panteonu se dostal ve 26.-23. st. př. l., jeho chrám Ekur (chrám-hora) stál v Nippuru.

Vystupuje v mýtech o stvoření, kde odděluje nebe od země. Je to přísný až krutý bůh, v mýtech o potopě sesílá na lidi potopu, v eposu o Gilgamešovi odsoudil Enkidua. Častým námětem je jeho svádění a oplodňování dívek (Enlil a Sud, Enlil a Ninlil). Kladnou roli má ve Zpěvu o motyce, kde nechal vyrašit lidi jako trávu.

1) Enlil a Ninlil

Mýtus zachovaný v několika opisech o 154 řádcích. Vypráví o tom, jak Enlil svedl (podvedl a znásilnil) dívku Ninlil a za to byl bohy prohlášen za nečistého a vyhnán do podsvětí. Ninlil ho tam následuje a zplodí mu několik synů (Nergal, Ninzu, Enbilul), kteří ho nahradí ve službě v podsvětí. Po očištění se oba vrací na zem a jejich syn Nanna se stane bohem měsíce.

O Ninsun

Ninsun je polobožská postava, dcera bohyně země Uraš a bájného krále Enmerkara. Její jméno znamená “paní divoká kráva” – nejedná se o nadávku, ale o vyjádření velké úcty, protože kráva jako zvíře je zdrojem potravy, kůže i pracovní síly.

Vystupuje v eposech o Gilgamešovi jako jeho matka. A její vztah s bájným králem Lugalbandou je oslaven v nejstarším dochovaném mýtu o Lugalbandovi a Ninsun, který pochází z 26. století př. l.

Inanna a Dumuzi

Inanna byla bohyní lásky a plodnosti a zároveň neplodnosti a války. Její kult měl centrum v Uruku. Je častým námětem válečných/ dobyvačných a společně s jejím partnerem Dumuzim (pastýřský bůh) také vegetačních mýtů.

Vyskytuje se také v eposu Gilgameš a nebeský býk, kde sváděla Gilgameše, ten ji odmítl a tím urazil. Vyprosila proto u bohů, aby na Gilgameše poslali nebeského býka, Gilgameš ho ale přemohl a jeho kýtu (nebo koule) hodil po Inanně. Tento mýtus měl pravděpodobně za úkol omezit moc Inannina kultu.

Jinou roli hrála v eposu Gilgameš a strom chuluppu, kde požádala hrdinu o pomoc proti třem bytostem (pták Anzu, had a větrná žena Lilith), které obsadily strom, který si zasadila ve své zahradě. Gilgameš je skutečně vyhnal a ze stromu si pak udělal nástroje – ale to už je jiný příběh.

1) Inanna a Ebech

Mýtus popisuje vítězství Inanny nad bytostí Kur z hory Ebech. Kur může být personifikací cizinců z hor, v mýtickém jazyce je to drak, symbol chaosu. Inanna celou horu zničí. Tato destrukce je oslavou vítězství uruckého krále Utuchengala nad Gutejci z pohoří Zagros.

Mýtus Inanna a Ebech vznik ve 23. st. př. l. a jeho autorkou je Encheduanna, dcera Sargona, hlavní kněžka chrámu boha Sína v Uru.

2) Inanna a Šukaletud

Šukaletud je neschopný zahradník, který se modlí k bohyni Inanně, aby mu pomohla v jeho práci. Když bohyně sejde k němu a usne pod posledním stromem na jeho zahradě, Šukaletud ji znásilní. Za to si vyslouží její hněv a nepomůže mu ani to, že se schovává mezi civilisty ve městě. Inanna sesílá oheň, bouře, létá na duze, až ho nakonec s pomocí Enkiho najde a usmrtí.

Podle profesora Jeffrey Cooleye je celý tento mýtus obrazným vyjádřením chování kosmického tělesa, planety Venuše, která je Inanně zasvěcená.

3) Sestup Inanny do podsvětí

Sumerský mýtus o Inannině cestě do podsvětí vznikl v 21. st. před n. l. (nippurská verze). Všechny jeho dochované opisy pocházejí z doby starobabylónské, tj. z 19.–18. st. před n. l. K těmto mýtům se pravděpodobně vázaly prastaré rituály hieros gamos, tedy symbolický sňatek krále se zemí. Při jarních obřadech Nového roku docházelo k sexuálnímu styku krále, ztělesňujícího Dumuziho, s vybranou kněžkou, která představovala Inannu. Tato hierogamie měla zajistit úrodnost polí a plodnost dobytka

V mýtu se Inanna pokusí převzít trůn své sestry Ereškigal v podsvětí. Podsvětní Anunnakové ji zahubí, ale Enki jí pošle živou vodu a chléb, čímž ji sice vzkřísí, musí ale za sebe najít náhradu. Tím se stane její partner Dumuzi, podle mladší nippurské verze jej vydala do podsvětí sama Inanna, když se rozhněvala, že ji dostatečně neoplakával. Podle starší urské verze jej vydala pod nátlakem podsvětních démonů.

Do tohoto cyklu vegetačních mýtů patří také mýtus Dumuziho sen (v době, kdy Inanna vychází z podsvětí, aby tam za sebe poslala Dumuziho, má pastýřský bůh Dumuzi sen o tom, že je pronásledován démony a dohnán v ovčinci, kde se cítil bezpečně) a Dumuzi a Geštinanna (Dumuziho vydání se snažila zabránit jeho sestra Geštinanna, nakonec se rozhodla jít do podsvětí místo bratra – v podsvětí tedy tráví vždy půl roku Dumuzi a půl roku Geštinanna).

Tyto mýty souvisí s výkladem ročního vegetačního cyklu. Dumuzi je zde symbol vegetace, trávy, na které se pasou stáda. Možný výklad podal Clyde Hostetter, podle kterého jde o pohyb Venuše (Inanna), Merkura a Jupitera ve dnech jarní rovnodennosti, kdy Venuše na 3 dny sestupuje pod obzor.

Že je představa boha, který sestupuje na 3 dny do podsvětí a se svým zmrtvýchvstáním obnovuje jarní vegetaci, velmi prastará a pevně zakořeněná v nevědomé paměti našeho kulturnímu prostoru, můžeme ostatně zažívat každé Velikonoce…

O Ninurtovi

Ninurta byl bůh zemědělství (nebo spíš kulturní hrdina, který dal lidem zemědělství), ochránce hranic, bůh nerostných surovin, lovu a války. Nerostné suroviny a válka spolu v Sumeru úzce souvisely, protože Sumerové neměli žádné vlastní a často kvůli nim byli nuceni vést války. Ninurta měl chrám v Girse u Lagaše.

V mnoha mýtech bojuje s bájnými monstry (porazil ptáka Anzu, sedmihlavého hada, jedovatého plaza Bašmu nebo třeba monstrum Mušmahu, které mělo tělo draka, hlavu lva a ptačí křídla), používá speciální zbraně a často na svých výpravách získává vzácné nerosty a kovy (alabastr, měď, diorit ad.).

O Ninurtovi se dochovalo velké množství mýtů, mimo níže uvedené kompilace např. Vítězství nad ptákem Anzu, Ninurta a želva, Ninurtova cesta do Eridu nebo Ninurtův triumfální návrat. 

1) Zúrodnění Sumeru/ Lugal-e

Název kompilace starších mýtů je odvozený od prvních slov mýtu (Lugal-e ud melambi nirgal), Lugal znamená Král. Ninurta je zde válečným bohem bouře. Jeho mluvící zbraň Šarur mu prozradila, že démon a-sag (chaos) a jeho kamenné vojsko porušili hranice a dobývají sumerská města.

Ninurta na ně zaútočil prašnou bouří a Enlil vodní bouří, která způsobila záplavy. Nakonec Ninurta démona porazil a kameny odsoudil. Záplavy svedl do Tigridu, vybudoval hráze a kanály. Tento mýtus tedy reflektuje přechod od sběračství k zemědělství a vznik závlahového zemědělství.

Zemědělstvím se zabývá i skladba Staré rady oráče synovi (též rolnický kalendář, Ninurtova ponaučení). Jedná se o nejstarší známé dílo zabývající se čistě zemědělstvím, pochází z 18. stol př. n. l. a obsahuje 109 veršů, které pojednávají o jednom zemědělském roce od orby po sklizeň.

Prameny:

Kol.: Duchovní prameny života: Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích. Vyšehrad, 1997

Kol.: Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách.

Živá díla minulosti, Odeon, 1977

Dalibor Antalík, Pavel Čech, Jan Dušek, Jana Mynářová (eds.): Písemnictví starého Předního východu. Oikoymenh, 2013